Jak trenér Bílek musel před baráží k psychoterapeutovi

Kouč české fotbalové reprezentace byl už týden před prvním barážovým zápasem s Černou Horou nervózní jako pacifista v obchodě se zbraněmi. Věděl, že celý fotbalový národ touží po postupu nároďáku na Euro. Věděl, že je neoblíbeným trenérem a další klopýtnutí ho může zapsat do historie českého fotbalu jako největšího pitomce, který kdy vedl reprezentační tým. Věděl, že extrémní situace vyžaduje extrémní řešení. Když mu zavolal bývalý šéf fotbalového svazu a kamarád Ivan Hašek, jehož právě vyhodili z angažmá ve Spojených arabských emirátech, že si jede ulevit ke svému psychoterapeutovi do Jevan, měl okamžitě jasno.

„Ivánku, kamaráde, nemoh bys mě taky vobjednat? Ještě před baráží,“ škemral Bílek.

„Se ví, ty draku. Písnu ti na mobil, kdy máš rande,“ odvětil Hašek a zavěsil.

O dva dny později se psychoterapeut na trenéra Bílka nepatrně usmál. Byl to úsměv neproniknutelný, klidný a přesvědčivý.

„Pozorujte tento obrázek,“ vybídl kouče. „Soustřeďte se na ten červený bod uprostřed. S ničím si nelamte hlavu. Mějte mysl otevřenou a buďte připraven přijmout informace, jež k vám budou proudit prostřednictvím nekonečné inteligence, která nás obklopuje a tvoří podstatu vesmíru. Pokud jste senzibilní, uvidíte, jak se křivky na obrázku začnou pohybovat.“

Psychoterapeut odešel a zanechal Bílka civět na abstraktní obraz. Po chvíli si pustil ve vedlejším pokoji televizi, kde dávali nějaký western.

Bílek přestál dvě přestřelky, přepadení dostavníku a znásilnění indiánky v hořícím vigvamu, a přitom stále zíral na olejomalbu. Začal přemýšlet o tom, jestli si z něho psychoterapeut neutahuje.

Narůstalo v něm napětí. Zdálo se mu, že se na obraze cosi změnilo. A teď! Jako by se některé z čar zachvěly! Nebo ne? Jakmile nad tím začal přemýšlet, všechno zase ztuhlo. Minuty ubíhaly, čáry a barevné plochy zůstávaly jako zamrzlé. Z televize svištěly výstřely z koltů a nadávky pistolníků.

Ucítil, jak mu zaškubalo v očním víčku. Asi není senzibilní. Vidí opravdoví senzibilové něco víc? Začala v něm narůstat obava, že se nestane vůbec nic. Proč sem vůbec chodil? Ten cvokař je pošuk! Je to naprostý trotl. Vykašli se na něj, říkal si v duchu.

Snažil se dalších dvacet minut. Pak to vzdal.

„Je mi líto, ale nemá to smysl,“ zavolal do vedlejší místnosti. Hlas se mu lámal. Udivilo ho, že se málem rozvzlykal. Psychoterapeut k němu přišel a chytil ho kolem ramen.

„To je dobrý. Neplačte,“ řekl. „Lehněte si tady na pohovku. Za chvíli budou zprávy. Můžeme to provést tady.“

„To?“ podivil se Bílek. „Provést TO? Ale co?“

„Sexuální akt,“ odvětil úplně samozřejmě lékař lidských duší. „Určitě budou dávat zprávy z parlamentu. Rád to dělám, když vidím zákonodárce, poslance a senátory. Je to hned víc sexy, nemyslíte?“

„Doprdele!“ zaječel hystericky Bílek a dal se na úprk. Kdesi za ním v tmavých pokojích zůstal psychoterapeut a pohrdlivě luskal prsty.

„A pozdravujte kluky! Ať vám ta baráž klapne!“ křičel ještě, když už Bílek sbíhal po schodech ke svému autu.

Když šlápl na plyn, uvědomil si, že na výsledku zápasů s Černou Horou zase tolik nezáleží. Na světě jsou i horší věci než porážky. Ulevilo se mu. Najednou se cítil povznesený a plný energie.

Sakra, Ivan měl vlastně pravdu! Ten chlap je vážně třída. A docela sympaťák. Někdy se za ním zase musím zastavit, pomyslel si Bílek a začal v hlavě dávat dohromady sestavu…