Humor, sranda, legrace, prdel. Kam se to, sakra, podělo?

Poslouchám všeobecné fňukání nad drahými vajíčky a benzínem, zkorumpovanými a nenažranými politiky, nesmyslnými zákony, vysokými daněmi, zkaženou mládeží, novou podobou zpráv v České televizi a žasnu. Kam se poděl nadhled? Smysl pro humor? Schopnost, nebrat všechno tak smrtelně vážně? Kam se to, hergot, ztratilo?

Jasně, smysl pro humor rozhodně nebyl v dlouhé historii lidstva všeobecným ideálem a nejvyšší ctností. Spíš naopak. Smrtelně vážní náboženští potentáti, nejrůznější fanatici, fundamentalisté a totalitáři smích odjakživa nenáviděli. Co kdyby se někdo vysmíval jim, jejich názorům nebo způsobu života?

Našli bychom celé epochy, kdy se vůči legraci staly lidské masy necitlivé a intelektuální elita na ni hleděla s krajní nedůvěrou. Dodnes má spousta studených čumáků srandu za cosi zbytečného, rozbředlého a povrchního. Jak by se mohl uvědomělý člověk smát, když je na světě tolik bezpráví, utrpení a vážných problémů?

Jak už to ale často bývá, možná je všechno obráceně. Tolik bezpráví, utrpení a problémů je na světě právě proto, že člověk nepěstuje (jak by řekl Jan Werich) humor. Pokud se neumí vysmát všemu, co ho bolí, nemůže si zachovat vnitřní rovnováhu a sklouzne k fňukání, případně k volání po tvrdé ruce, jež moudře napraví všechny nepravosti. Nebo se upne k nějaké vybájené duchovní entitě, která vše srovná v den posledního soudu, kdy oddělí zrno od plev.

Jestliže člověku schází smysl pro humor, nemůže mít smysl ani pro vážnost. Dokonce snad ani nedokáže rozpoznat, co je skutečně vážné, a co je jen hloupá a nepodstatná prkotina.

Fakt, že ve společnosti převládá naštvanost a nenávist, činí nadhled a shovívavost o to důležitějšími. Chválabohu, že v životě narážíme na posměváčky, šašky, klauny a lidi, kterým není nic svaté. Zlo v podobě politické i stádní tuposti, zločinnosti, krutosti, chudoby, policejních represí a zpitoměle přehnané korektnosti kvůli nim sice nezmizí, ale vypadá aspoň o něco snesitelněji. Jenom humor pomůže předejít tomu, aby svět nedohnal člověka k šílenství.

Svým způsobem je legrace tím nejzazším protestem proti neutěšené realitě, kterou paradoxně vytváří snaha brát všechno (a hlavně sami sebe) smrtelně vážně. Upjaté a seriozní ksichty tvoří zasmušilý a chmurný svět. Co je na tom těžkého k pochopení?

Kdo ale čeká, že sranda bude fungovat jako sociální úřad, bude zklamaný. Smysl pro humor je víc než podpora v nezaměstnanosti a sociální dávka. Je sám sobě odměnou, protože z pochmurného biblického Slzavého údolí dělá veselou barevnou krajinu, kde slovo „prdel“ neznamená jen pár hýžďových svalů, ale životní filozofii.

Smích přináší sílu. Nikolaj Vasiljevič Gogol tvrdil, že ničeho se lidé nebojí tolik jako smíchu a nabádal: „Proboha, smějte se častěji! To je jediný spolehlivý lék na všechny nemoci.“

Ale říkejte to někomu, kdo pokládá už samotný život za neřešitelný problém a místo toho, aby na něj pohlížel jako na sladký dort a podivuhodné tajemství, vidí ho jako posraný hajzl, který musí uklízet…