Duše není otylá feministka. Ani růžový robertek ve skříni Barbíny

Takže – Vánoce jsou duchovní svátky. Prý. Dárky, stromeček, nafutrované žaludky, narvané ledničky a televizní pořady jsou jen jakýmsi bonusem navíc. Hlavně jde přece o duši, nebo ne? O čem to ale, sakra, mluvíme, hovoříme-li o duši?

Navzdory globalizaci není duše otylá, nešťastně zamilovaná a navenek sebevědomá pražská feministka. Není to ani blonďatá Barbína, která vysedává hodiny v kadeřnictví a pak vyráží na vysokých podpatcích na nákupy. Nevečeří krevety a nezapíjí je Dom Perignonem. Ve skříni v šuplíku s kalhotkami si neschovává růžového robertka.

Duše ale není ani žádná pofiderní pára stoupající ze žlabu, kam se chodí nacpat metafyzičtí čuníci. Přes veškeré ektoplazmatické asociace duše zatvrzele vzdoruje těm, kdo si ji představují jako nějaký výron svatého pšouku nebo fosforeskující bludičku tančící v útrobách lidského těla. Duše dokonce není ani putovní pohár, o který si to rozdávají v ringu Bůh se Satanášem pokaždé, když člověk zaklepe bačkorami.

Přesto je duše nejspíš něco zatraceně cenného, když se už celé věky nejrůznější církve, sekty a náboženství snaží každou jednotlivou duši polapit a zašít do svého trezoru. Jako by její majitel nevěděl, co si s ní sám počít. Jako by náboženství bylo jedinou možností, jak ten mysteriózní plamínek může plápolat navěky.

I když církev není banka, slibuje za to, že si svou duši uložíte právě u ní, mastné úroky a řadu slušných výhod na věčnosti. Stačí jenom kývnout na ono známé „chceš-li být spasen, musíš se jí vzdát“, a je to. Jde vlastně jenom o obchod, při němž lidé v nesnázích prodávají svou duši výměnou za iluzorní (a dočasnou) duchovní útěchu.

Náboženství nás manipulují k víře, že duše je náš největší poklad. A za tupou poslušnost nám ten klenot uchovají ve svém sejfu až do Soudného dne, nebo ho přinejmenším pojistí proti velké vodě a krádeži. Jenže to je blbost.

Tak co je to sakra duše? Možná je to něco jako hodně dlouhý a legrační televizní seriál – pro ty bez fantazie například How I Met Your Mother. Díváte se na něj pořád dokola, každý z více než sta dílů jste viděli už mockrát, ale pořád ještě nevíte, jak vypravěč potkal matku svých dětí. Bavíte se, smějete se, ale furt neznáte pointu a pravděpodobně vám ji scénáristé nikdy neodhalí. Ten seriál, to je život. A duše je ta pointa.

Jestliže potřebujete duši nějak znázornit, tak si ji představte jako parádní rockový koncert na velkém stadionu, kde kapela na pódiu hraje každou další písničku nové generaci. Z repráků zní úžasné kytarové riffy, které se proplétají se smíchem a vzdechy publika. Zvukaři a osvětlovači jsou andělé.

Koncert začíná Velkým třeskem a jeho vyvrcholením je song s názvem Bůh. Ale během vystoupení zazní spousta dalších pecek – cajdák o orgasmu, vypalovačka o divoké jízdě nadupanou károu i zhudebněná bajka o lišce, vráně a sýru. Z muzikantů se lije pot, ale vaří to pořád na sto procent. A během hraní rozhodně nepopíjejí vodu ani mlíko…

Možná zabředám do nesmyslů, ale co… Podívejme se na to takhle – duše možná není nic jiného než biosférická vibrace zachycená a zesílená lidskými smyslovými orgány. Něco jako rozplizlý oblak energie, která vzniká v momentech, kdy se city a inteligence propojí s principem vesmíru.

Je to sice omletá fráze, ale přemýšlíme-li o duši, měli bychom myslet na ryzí a hluboké věci. Těžko hledat duši v povrchnostech. Duše není ani v ničem umělém nebo vyumělkovaném. Nenajdete ji ve stereotypních (bezduchých) rituálech. Třeba dřevo je s duší spojeno víc než PVC, ale přesto může mít pořádná postel nebo skříň díky umění a citu člověka větší duši než živý strom.

Možná je to tak, a možná je to všechno naprostá kravina. Kdo to ví? Ale co jsem to vlastně chtěl? Jo – přeji vám pěkné (duchovní) Vánoce…