Česky chólky maj vélky prdel

Jednou za půl roku přijede z Amsterdamu kamarád Dennis. Před lety si vzal za ženu pohlednou Češku a s rodinkou vždycky v létě a na vánoční svátky dorazí do našeho krajského města. Protože už víc než patnáct let vidí svět, ve kterém já kontinuálně žiju den za dnem, v půlročních skocích, dokáže mě pokaždé překvapit zajímavým pohledem na „mou“ realitu.

Kromě toho, že během jeho návštěvy vypiju podstatnou část alkoholu ze své celoroční spotřeby, navštěvuji s ním i pochybné podniky, například diskotéky. Nikdy netančíme. Stojíme u baru, popíjíme rum s colou a s bohorovnou vyrovnaností čtyřicátníků hledíme na parket. Občas někdo z nás prohodí banalitu. Čas od času však dojde i na zásadní prohlášení.

Při nedávné návštěvě diskoklubu do sebe Dennis obrátil zbytek sedmého rumcolového drinku, znechuceně se obrátil od natřásajících se dvacítek na place zpátky k baru a zachrochtal češtinou s charakteristickým vlámským přízvukem: „Česky chólky maj vélky prdel.“

Strom nemůže větve až do nebe hnát

Vše má mít hranice, ať nejsou zmatky

Jediné, co se smí beztrestně rozpínat

Je snad jen vesmír - a ženské zadky…