...a pak mě surově opíchali

Co se to ksakru děje? Vzduch kolem se tetelí chvějivým, bzučivým pohybem. Jsem na návštěvě u rodičů v malé vesnici nedaleko řeky Moravy. Z okolních polí jsou po nedávných vytrvalých deštích laguny, kde si zbudovali příbytky vodní ptáci. Budiž jim přáno dočasné rozšíření teritoria. Stejně na tom vydělal i protivně pískající, otravný hmyz. Během minuty napočítám při posezení na zahradě 897 útoků na tělo. I když mé končetiny vystřelují jako pružiny ze staré matrace a snažím se krvežíznivé hordy nájezdníků zpacifikovat, mám pocit, že jsem pomalejší než pšouk ospalého lenochoda. Jen tu a tam zůstane na mém štítě mrtvý útočník. Dobrou půlhodinu se s přesilou rvu jako Sparťané u Thermopyl, pak rezignuji a už se jen drbu jak zablešený pavián. Copak neexistuje humánnější smrt?

Mám-li už zemřít, tak pěkně postaru -

nechte mě třeba sežrat lvy.

Lepší než pro klany žíznivých komárů

mít funkci krevní konzervy...