O tom, že české děti tráví velké množství času u počítačů, televize, tabletů a kdoví čeho všeho ještě, se v našich končinách ví. O tom, že díky tomuto stavu věcí se zhoršuje tělesná zdatnost dětí, se ví také. MŠMT přišlo proto s návrhem, který by měl situaci řešit a také i vyřešit – povinná třetí hodina tělocviku týdně.
Otázka je, čeho se tím chce docílit, jaký je obsah, jaká prognóza. Z toho, co jsem měla možnost pročíst a prostudovat, jsem nabyla dojmu, že jako problematické se jeví dvě věci: natolik zvyšující se hmotnost dětí, že sami lékaři již zvedají prst a pronášejí sdělení, ve kterých nechybí slovo obezita, a druhým problémem jsou pak stanovené limity v hodinách tělocviku, podle kterých se žáci hodnotí a které dnes má potíže splnit značné množství dětí.
Upřímně vzato, nikde jsem nenatrefila na informaci, která by mne vedla k přesvědčení, že s jedním či druhým problémem si třetí hodina tělocviku ve školách poradí. Na straně druhé chápu, že jisté stanovisko bylo třeba zaujmout. Něco, co má MŠMT ve svých rukou, protože faktické řešení, které by celou věc rozlousklo, ve svých rukou nemá. V tomto směru narážím na působení rodičů, jejich vedení ke sportu a tělesnému pohybu. Vlastní příklad je to podstatné!
Nicméně je pravdou, že znám spoustu rodičů, kteří nadváhu a jistou tělesnou neobratnost svého potomka řešit chtějí. Povětšinou sami sportují a nebo mají k pohybu obecně kladný vztah. Tudíž jim nedělá potíže své dítě „protáhnout“, věnovat se mu, trávit s ním čas venku, v tělocvičně. Ovšem díky jistému nedostatku času či proto, že chtějí dítěti rozšířit obzory, zvažují také kroužky. Kroužky jsou fajn, o dítě je postaráno, rodič si může na chvíli oddechnout a když dítě kroužek navíc i baví, mohou být spokojeni všichni.
A tady je tak trochu zakopaný pes. Bavit. Co děti, a vlastně kohokoli z nás, má velkou pravděpodobnost bavit? Co děláme s nadšením, co nám přináší potěšení? Je možno to nějak jednoduše definovat? Dle mého ano – je to pocit úspěchu. Taková obyčejná věc. To, co dělat můžeme ale zároveň nutně nemusíme, děláme proto, že jsme si jisti, že v tom jsme a nebo můžeme být dobří. Děláme to také proto, že si samolibě chceme zvýšit laťku, něco si dokázat a protože stále „jen můžeme a nemusíme“, pak ji zvedáme tak, jak sami chceme – tedy tak, abychom ji byli s to překonat. Jakýkoli koníček, záliba, nadšení pro něco, je založeno na naší víře, že v dané aktivitě můžeme být úspěšní.
Naše společnost je ale založena na výkonech. Nejde o to si zvednout laťku dle svého, nejde o to si jen tak jít zaběhat, zahrát fotbal. Je třeba dosahovat výsledků, je třeba plnit limity, je třeba srovnávat jednoho s druhým. Nejde nutně o dobrý pocit z pohybu, cílem není cesta k vlastnímu fyzickému (a potažmo i psychickému) rozvoji, cílem je jasně definovaný stav – postoupit, vyhrát, udržet se, zlepšit si čas, výkonnost. Úspěch má konkrétní podobu, kterou většinou definuje někdo jiný, ne účastník sám. Naopak samotný pocit úspěchu nemusí být založen na zdolání konkrétního limitu. Pocit úspěchu se měří subjektivně a měří si ho člověk sám. Sám ví, zda z toho, co teď a tady zvládl, má radost nebo ne. Sám ví, zda pociťuje úspěch.
Nicméně takto, bohužel, funguje jen malé množství sportovně založených kroužků. Jedna maminka mi popisovala svou snahu zapsat dítě do karate. Vše se jevilo nanejvýš dobře až do chvíle, kdy trenérovi sdělila, že potomek má zdravotní problém, nicméně jen ve výjimečném případě je třeba na něj dohlédnout. Přesto, že mělo jít o výjimečný moment, u trenéra nastal obrat o 180 stupňů. Mamince bylo řečeno, že oddíl se dostal do té a té kategorie, trénuje se hodně, aby se chodilo závodit, přičemž daný hoch by tím pádem nezávodil… Trenér dítě ještě ani neviděl a odepsal ho. Zkrátka postupujeme a na nikoho ohledy nebereme.
A jakou máte zkušenost se sportovními kroužky a jejich trenéry vy? Když jsem se já snažila plavat „na úrovni“ (tedy v oddíle), velice mne v mých dvanácti letech rozčilovalo, že trenér na mne řve. Plavání mi v tu chvíli značně znepříjemňoval a působil na mne tak důkladně, že jsem z oddílu nakonec odešla. Ano, nebyla jsem dost dobrá, byla jsem průměrná, nicméně než začal křičet, tak mne plavání bavilo. Pak to s mou chutí skočit do bazénu šlo strmě dolů. Nicméně u mých kamarádek, které byly lepší než já, měl trenérův křik konkrétní význam – postupovaly. U nich to smysl mělo, u mě ne. Nicméně – proč nestačila jen ta úroveň, které jsem byla schopna dosáhnout? Proč bylo třeba postupovat dál? Je limit víc než radost dítěte z pohybu?
Samozřejmě jde namítnout, že mnoho dětí je značně psychicky odolných. Hodně dětí je také značně motivovaných (svět se otevřel, malý hokejista se vidí v NHL – a v zásadě, proč ne, nikdo nemůže tvrdit, že by to jednou nemohlo vyjít), a proto jsou schopny a ochotny snést smršť křiku a nadávek. Ovšem z hlediska tohoto článku, kdy tématem jsou děti průměrných a podprůměrných fyzických dovedností, jsou křik, limity, neřku-li nadávky či hodnocení, zcela mimo jakékoli konstruktivní působení. Chtělo by to větší klid, upřednostnit radost z pohybu, položit důraz na úspěchy, kterých děti jsou schopny dosáhnout již nyní a mírně laťku zvedat – ideálně tak, že si ji děti budou zvedat samy.
Možná se tento návod jeví trochu nudně – z pozice výkonnostně zaměřeného trenéra nepochybně. Na straně druhé ale z pozice samotných dětí se to jako nudná záležitost jevit nemusí. Nebo snad je pro vás nuda si jít jen tak - kupříkladu zaběhat? Zastavit se, kdy chcete, podívat se po krajině, mít radost z toho, že jste uběhli více než posledně, že se cítíte dobře? Jak moc potřebujete k ocenění svých fyzických schopností další osobu? A do jaké míry potřebujete v dané chvíli vedle sebe někoho, s kým byste měřili své síly? Je pro vás důležitější váš výkon nebo pocit ze samotného běhu?
Děti nejsou jiné než my, dospělí. A děti, o kterých jsou tyto řádky, již vůbec ne. Tyto děti naopak ocení na sportovních kroužcích nenásilné působení, oceňování pokroků, pociťování vlastní radosti z pohybu ale také jistou pospolitost – setkávání se s kamarády. Když děti zažijí v dětství pocit úspěchu ve sportu, mohou si vytvořit „návyk“ na pohyb, který si pak ponesou dál do svého života. A to je něco, co mi připadá jako realizovatelné řešení situace s potenciální obezitou a fyzickou neobratností. Vztah k pohybu je to podstatné a ten děti mohou získat pouze tam, kam půjdou dobrovolně a kde zažijí pocit úspěchu. Třetí hodina tělocviku to být samozřejmě může také, nicméně pravděpodobnost jejího účelu je dle mého minimální. Když svou roli nesehrály již dvě hodiny, kde vzít jistotu, že to ta třetí hodina zachrání? Větší potenciál bych viděla ve sportovních kroužcích konkrétního zaměření, nicméně za předpokladu, že je v jeho čele člověk osvícený, tolerantní a dětem dává šanci. A pak také v rodičích, klíčovém faktoru takřka všeho, co si dítě s sebou životem nese.
