Podle mě ta hodina tělocviku bude prospěšná už kvůli pohybu dětí jinak sedících doma u PC, tabletů a podobně. Nemyslím si, že ať už by to bylo na úkor nějakého jiného předmětu, by to měla být škoda. Školáci mizí i z ulic a rodiče je zavezou autem až do šaten, přitom by ta malá procházka jim jedině prospěla (i těm rodičům). Dospělí také jezdí do práce autem, i když to mají do práce 1 kilometr, takže děti za to ani vlastně nemůžou, když jsou takto vychováváni.

Co se týká sportovních kroužků, přijde mi, že se dělají pouze na výkon a soutěže a už ne pro radost z pohybu, čest výjimkám.

S článkem paní Moniky souhlasím až na poslední část jejího zamyšlení. Asi nejde o to, zda hodina TV děti zachrání, ale určitě jim prospěje nezanedbatelnou částí porce pohybu za týden, když to doma "nestíhají".

Ve tride meho vnuka nemaj radi telocvik,protoze se uprostred vyucovaciho dne spoti a zbytek dne smrdi.

Ono jde o to, jaké kroužky. Pokud budou děti ve sportovních oddílech, kde se skutečně jedná o výchovu potenciálních sportovců, tak tam lze asi očekávat ono "řvaní trenéra". Příprava takového potenciálního sportovce je skutečně řehole.

Ale jsou tu i jiné možnosti - v Praze např. DDM (Domy dětí a mládeže), které mají v nabídce různé zájmové kroužky včetně sportovních. I tam je možno se pohybově "vyblbnout", a přitom nejde o dril jako ve sportovních oddílech. Naši kluci např. chodí na florbal a na stolní tenis a myslím, že jsou spokojeni. Rozhodně to nejsou žádní nešikové. Když navíc přidáme celá rodina o víkendech různé výlety (např. geocaching, kolo nebo i pobyt na chatě, kde hraji fotbal a jsou v pohybu celý den), pak o jejich fyzičku nemám strach. Koneckonců oproti jiným dětem jsou spíše "šlachovití" a rozhodně nemají nadváhu (na rozdíl ode mne, bohužel ).

Myslím, že hodina tělocviku to nezachrání, protože se bude muset "ubrat" zase na nějakém jiném předmětu, protože povolené množství vyučovacích hodin týdně dané...

Telocvik zrusit uplne a misto toho dat neco exaktniho nebo technickeho. Pohyb by meli detem servirovat rodice.

Já bych tu upřesnil.

Zrušit na školách tělocvik.

A zavést sport podle vlastní volby žáka a možností školy.

Franta nikdy nepřeskočí kozu ani neudělá kotrmalec pozadu, ale v pinpongu je k neporažení. 

Většina žáku tělocvik nesnáší, přitom skoro každý žák může dělat nějaký sport, který ho bude bavit.

A o tom to je.

Já nevím jak to mají nebo měli jiní, ale já odpor k tělocviku měla, ke sportu ne. Mimo školu jsem dělala sport jaký jsem chtěla, jaký mě bavil. A nucení do toho či onoho ve mě odpor k tělocviku opravdu vyvolalo. Stejně jako nucení tlustých dětí skákat přes kozu, i když učitelka dobře věděla, že do té kozy prostě narazí. A pokud někomu náhodou něco nešlo a zrovna se jednalo o spojenou hodinu tělocviku s klukama, to bylo všude kolem výsměchu. Mě rodiče ke sportu vedli od malička a celkem mi to šlo, ale stejně nezapomenu na ten strach, co když se mi něco nepovede, něco mi nepůjde a oni se mi budou smát? Hodiny jsou sice "oddělené", ale často se spojují nebo probíhají na stejném hřišti. 

Chci říct, ať děti ke sportu vedou hlavně rodiče.

Máte to trochu naivní a černobílé. Rozhodně není pravda, že by děti nechtěly sportovat, protože jejich vedení příliš tlačí na výkon. Naopak, na výkon se za totáče tlačilo mnohem víc a dětem to kupodivu nevadilo. Jestli děti nechtějí sportovat, tak je to proto, že je to moc námahy. Zpotit se, cože? Místo fejsbůčku prohánět balón? Proč jako? Konzum světem vládne, to je celá pravda...

Nezlobte se na mne, pane Kadleci, ale já jsem už fakt alergická na cokoliv, co se zdůvodňuje totáčem. Nevím jaké máte osobní zkušenosti, ale ,jak už jsem shora napsala, hodiny tělocviku tehdy zcela závisely na tělocvikáři. Můj čas na 800m byl tristní, ale nikdo mne za to nelynčoval, protože jsem byla dobrá např. v míčových hrách. Pokud se dnes děti promenádují více na  FC a nechtějí se zpotit, nastupuje solidní tělocvikář. A co vůbec škola?

To je to s těmi sportovními oddíly opravdu tak "vyhraněné"? Působím jako trenér oddílu karate (proto mě ta zmínka z oboru pobídla k reakci). Jsme oddíl pro "bohulibé" trávení volného času, ne oddíl závodní. Cvičí u nás děti hyperaktivní, ADHD, dokonce máme člena po dětské obrně. Ano, chceme, aby se děti zlepšovaly a podávaly výkony. Ale ne ve srovnání s někým dalším, ale ve srovnání sami se sebou. Prakticky všichni bez výjimky jsou na konci školního roku na tom s fyzickou výkonností lépe než na začátku. A zpravidla z toho mají radost sami i jejich rodiče. Školní tělocvik se taky dá dělat buď odrazujícím nebo motivačním způsobem. Takže ve výsledku to bude buď "vopruz hodina" navíc, nebo hodina radostného pohybu. A jestli to bude stačit? Ne, bohužel asi nebude.

Něco jiného je Váš dobrovolný zájmový oddíl s povinnými hodinami tělocviku. Já osobně si na řvoucí učitelku pamatuju taky. Pak jsme měli tělocvikáře, který se čerstvě vrátil z vojny a taky nic moc - výkony, výkony, výkony. Kdo nesplnil, měl dvojku či trojku z tělocviku. Nakonec jsme měli bývalého ředitele - komunistu, a ten byl nejlepší. Vysvětlil, co bylo potřeba, občas pronesl při vytrvalostním běhu vtipnou motivační poznámku typu "turisti", ale kdo se snažil, neměl problém.

A ještě jsem chtěla říci, že mne puberta nějak nezasáhla, protože jsem se realizovala právě ve sportu. Rodiče byli konzervativní, a když jsem něco "provedla", zakázali mi volejbal. To pak byl doma boj. Vše jsem byla schopna oželit, jen ne sport. - A když jsem domů došla po tréninku, zblajzla jsem flašku zavařených třešní a zalila to litrem mléka, hihi.

Přiznám se, článek jsem četla letem-světem. Ale vycházím z vlastní zkušenosti. S mými rodiči jsme jezdili k rybníku, plavala jsem v pěti letech. Jinak se o mne, co se týče sportu, nestarali (jsem r. 1955). Na základce jsem z vlastního přesvědčení začala chodit na sportovní hry, potom na basket (Dům dětí). Jezdili jsme s Domem dětí každou sobotu lyžovat za mrzký peníz na Boží Dar. Další kroužky, kam jsem začala chodit na gymplu (nevím, kdo je organizoval) byly 3x týdně volejbal a 2x týdně.basket. Ve volejbalu se nám dařilo, krajský přebor, podlehly jsme v postupu do dorostenecké ligy. Pochopitelně nás mety zajímaly, ale nám se jen pořád chtělo hrát.

A teď mám radost ze skutečnosti, že má dcera s mužem vedou vnoučka ke sportu.

U nás, vzhledem k tomu, že jsme nuceni ještě dva roky rozvážet děti do dvou škol, každé v jiném městě (nechci zveřejňovat proč - citlivé detaily) a prarodiče nemáme zrovna po ruce, si do té doby, než budou chodit do jednoho místa o kroužcích všeobecně můžeme nechat zdát. Alespoň, že mají něco v rámci družiny. A tedy akce o víkendu, dle možností...

Opravdu si myslíte, že stát nám musí dirigovat i pohyb? Já se svými vnuky chodím pravidleně plavat a hrát basket a nepotřebuji k tomu ani stranu ani vládu ba dokonce ne třetí hodinu tělocviku.

socialisti se snazi dirigovat vsechno, bohuzel. Proto jsou nevolitelni. Tedy alespon pro mne.