Myslíte si, že něco jako červené puntíky za zapomínání či špatné chování v dnešních školách již nenajdete? Velmi se mýlíte. Červené puntíky sviští našimi školami rychlostí blesku! A to i přesto, že se hodně mluví o pozitivním přístupu, motivaci, vedení dětí k respektu a učení se úctě k druhým. Nicméně vyjmenovat tyto pojmy ještě zdaleka neznamená, že je umíme patřičně zařadit do praxe.
Většina učitelů se dnes snaží o nový přístup, xkrát jsem slyšela, že „chceme učit jinak“. Ředitelé o to samé usilují také – přeci jenom se na propagaci těchto frází dá nasbírat spousta pozitivních bodů, což je nutné vzhledem k možnému znovuzvolení do ředitelského křesla. Tedy motivace je velká.
Výsledkem této snahy bývá mj. zavedení výuky matematiky dle prof. Hejného, akce k čtenářské gramotnosti či prevenci drog nebo návštěvy cizojazyčných divadelních představení, výlety, tzv. tmelící pobyty atd. atp. Skáčeme kolem dětí, děláme první poslední, aby se jim ve škole a se školou líbilo, ale do jaké míry tím naplňujeme podstatu pozitivního přístupu?
Vyjmu-li z tohoto výčtu nově pojatou výuku matematiky, není zde nic dalšího, co by vedlo k domněnce, že „učíme jinak“, protože vše další se ve výuce samotné neodehrává. Co to vlastně znamená „učit jinak“? Co si lze pod tím představit?
Netvrdím, že je snadné na tyto otázky odpovědět. Kdyby tomu tak bylo, naše klasické státní školství by vypadalo jinak už dávno. Věc je to tedy komplikovaná. I když… jak se to vezme…
Podívejme se na vše z jiného úhlu. Kdo jsou aktéři výuky? Děti, učitelé a rodiče - přičemž pořadí je zde zásadní. Děti přicházejí do první třídy obvykle s nadšením a s vysokou pravděpodobností začne toto nadšení časem opadávat. Proč? Protože se MUSÍ něco naučit, protože MUSÍ plnit úkoly, MUSÍ být pozorní, pečliví, nevyrušovat, hlásit se. Málokdy něco MOHOU – rozhodnout, o čem bude hodina, co si zvolí za domácí úkol, čím budou inspirovat druhé, co ukáží, co jiného umí. Na děti stále ještě nahlížíme jako na ty zcela nekompetentní, kteří nedovedou vést konstruktivní tok svého vzdělávání. Možná tomu tak je, ale je tomu tak v plné míře? Jak moc by děti chtěly být spolutvůrci svých vlastních vyučovacích hodin? Nota bene ve chvíli, kdy nadšení ještě nevyprchalo a kdy na schopnosti rozhodovat se budou jednou stavět? Ptal se je na to někdy někdo? Jak moc to zajímá učitele a vedení škol?
Na obhajobu učitelů – jsou v jisté systémové pasti. Mají jasně dáno, jaký sumář znalostí a dovedností musí během školního roku v tom kterém předmětu obsáhnout. Na straně druhé již dávno odbilo striktním osnovám, zároveň velmi často narážíme na odlišnou úroveň škol. Jinými slovy - možnost jistého manévrování zde prostě je: něco naučím, něco ne, zkrátka volím. Zda volím správně, je věc druhá. Uvědomělý učitel, který ono pozitivní vedení dětí bere jako cíl svého snažení, na potřeby a žádosti žáků myslí. Ptá se, naslouchá, snaží se pochopit. Akceptuje a dává do výuky. Žáci v tomto směru přestávají mít status nekompetentních osob. To, oč se všichni snaží, začíná mít konečně smysl.
Že jsme ještě nenarazili na ty červené puntíky? No jak bychom mohli, vždyť tam, kde směřujeme ke konkrétnímu cíli, víme, jakým způsobem se tam dostaneme. Onen způsob je na tom všem klíčový. Způsob je dohoda (co uděláme? a jak to uděláme?), motivace (co z toho budete mít? k čemu vám to bude?), odměna (prezentace před třídou? jinou třídou? nebo jednička, pochvala, výlet?). Způsob k pozitivnímu směřování nemůže jít přes trest (kdo nedonese domácí úkol, dostane červený puntík). Trest ještě nikdy nikoho na vrchol nedostal.
O tom, že červené puntíky jsou trestem, snad nepochybuje nikdo. Děti je berou jako trest, rodiče také. A co učitelé? Mají za to, že červené puntíky mohou motivovat? Kupodivu ano, přesně v tuhle jejich schopnost věří – že puntík někde na nástěnce (ať ho vidí všichni – ti, kdo k nám patří a klidně i ti, kdo k naší třídě nepatří) bude dítě motivovat k tomu, aby příště nezapomnělo či nezlobilo. To, že učitel tímto neukazuje dítěti cestu, JAK docílit toho, abych nezapomněl či nezlobil, už se zdá být vedlejší. Resp. učitelé nepředpokládají, že by tímto neposkytovali návod. A přitom to přesně tak je. Zdá se, jako by učitelé o nesmyslnosti puntíků nevěděli. A zdá se, že tato nevědomost ještě nezačala odkvétat, neboť červené puntíky (nebo čárky, poznámky…) uvidíte na mnoha školách. Především pak na těch, které zatím nebyly s to dát do praxe vizi, kterou hlásají navenek. Kde nic není, je puntík.
A jak z toho ven? Především si uvědomit, že když dítěti říkáme, co dělat nemá, neříkáme mu tím také, co dělat má. Což je dost podstatné. Sdělením „nekřič“ automaticky neříkáme, co chceme, aby dítě udělalo – má mlčet nebo mluvit potichu nebo být pozorné nebo se jen přihlásit? Místo „nezapomínej“ ještě neříkáme zapiš si úkol, zkontroluj si doma, nech podepsat od rodičů, přines, zeptej se, přečti, vypracuj…
Červené puntíky jsou tady celá dlouhá léta, a jak již jasně sdělila dr. Nováčková před 15-ti lety v sérii článků v Lidových novinách, nefungují. Nefungovaly tehdy a nefungují ani dnes. Trest, pakliže se rozhodneme trestat, musí vždy přijít až v momentě, kdy dítě jasně vědělo, co UDĚLAT MÁ a neudělalo to. Vědělo, mělo možnost a neudělalo.
Není snadné jít po této lince. Nicméně dávat puntíky snadné rozhodně je. Když něco budujeme, stojí nás to vždy větší úsilí, než když s něčím končíme. V podstatě návod, jak učit, by měl mít každý učitel: vědět, co chci a jak toho dosáhnu – snadné se sám sebe zeptat, těžké odpovědět. Na každý pád ale nutné, když se jedná o práci s lidmi a když jsme se rozhodli pro pomáhající profesi. Proto tedy pomáhejme pozitivně.
