I kdyż jedno slovenské přísloví říká, že: „pekných žen je málo i vtedy, kedy ich je privela“, v podstatě platí, že čeho je mnoho, toho je příliš.
Ve vedlejší dědině žil fojt a ten si, koupil nové auto. Škodovku. Pěknou. Červenou. Chodil se na ní každou chvíli dívat, že i na své povinnosti často zapomněl. Kochal se leskem laku a jen spatřil smítko prachu, už hadříkem oprašoval, aby lesk nepřišel na úbytě.
Když za humny, kde bydlel jeho švagr, bylo posvícení, přijel s celou rodinnou, jak jinak než autem. Musel se přece pochlubit, předvézt se aby všichni záviděli. Zaparkoval proto svého nejmladšího člena rodiny před dům tak, aby ho všichni mohli obdivovat. Když ale slunce začalo více svítit, řekl si starý fojt, že slunce laku nesvědčí a proto šel a auto přeparkovat do stínu. Jak ale hodin přibývalo, slunce už svítilo i vedle domu, přeparkoval proto starý fojt svého miláčka pod ořech. Za hodinu se ale stín posunul a za stínem se posunul i krasavec. No do večera to stihl šestkrát. Zatímco všichni společně hodovali, radovali se a užívali si hezkého počasí, starý fojt chodil jak jakýsi meteorolog a hledal stín.
Starý fojt si uvědomoval, že údržba takového auta vyžaduje čas a mnoho fortelu. Olej se musí zkontrolovat každý týden a taky dofouknout kola. Za podzimních deštivých dnů, kdy auto stojí v garáži je potřeba dobít autobaterii a taky, jen jak déšť trochu dovolí s autem popojet, stačí jen malinko, jen tak aby se kola otočily, aby se snad pneumatiky na jedné straně neotlačily a nepoškodily se. A tak jak děti viděly, že starý fojt otevírá vrata od garáže, těšili se že se pojede na výlet, když ale zjistily že celý proces s otevřením vrat, zkontrolováním světel parkovacích, potkávacích, dálkových, do mlhy i brzdových, blinkrů a kontrola funkčnosti klaksonu končí objetím návsí a nacouvání zpět do garáže, měly po náladě víc, než když od ježíška dostanou pod stromeček měkké dárky.
Před vánocemi řešil starý fojt velký problém. Byl pozván k bratrovi do vesnice na druhém konci okresu, ale jak se jen tam dopravit? Pýcha ho nabádala aby se pochlubil škodovkou, ale ta starost, kde bude auto parkovat a neublíží mu chlad? A co když začne sněžit, bude to klouzat a sůl na silnici, brrrr jen pomyslet. Ale když nenasněžilo, pýcha zvítězila nad starostlivostí. Jenom co přijeli a co se pochlubili autem, vytratil se starý fojt ven. Ještě než zasedli k štědrovečerní tabuli, šel se postarat o plechového miláčka. Z kufru vytáhl plachtu, kterou zakryl čelní sklo, aby ráno nemusel škrábat namrzlou jinovatku, boky zakryl sololitovými deskami, aby se pod auto nedostal sníh a nakonec vytáhl deku a zakryl jí motor, aby zbytečně neprochladl.
To jaký dárek dostalo auto na vánoce a jak bujaré oslavy se konaly na narozeniny vozidla se dodnes nesou spory co ještě je pravda a co už řeči závistivých sousedů. Pravdou ale zůstává, že od té doby starému fojtovi nikdo v širokém okolí neřekl jinak než Fittipaldi.
