Jak to tenkrát začalo?

Po tomto telefonátu jsem měl rozporuplné pocity. Jsem ješitný chlap, kterého potěší, když mu zavolá mladá, pěkná ženská, ale Božka po mě chtěla informace, dalo by se nazvat, z cyklu „Hledání ztraceného času “. Ještě štěstí že mi neřekla „dědo“. Při tom pomyšlení mi vždy na mysli vytane scéna z “Jak dostat tatínka do polepšovny “ kdy nezapomenutelný Vašek odpovídá na námitku dědy: 

foto autor

„nikdo z kluků ze vsi se mi neodváží říkat dědo“.

„A proč by ti cizí kluci říkali dědo? Dědo!“

Ale musím uznat, že většina ze současných členů oddílu, v době kdy se před 20 roky oddíl zakládal a my stavěli horolezeckou stěnu, běhali po dvoře s kačerem na provázku, vozily panenky v kočárku anebo si na „sąszeku“ hráli na doktory.

Ale jak to tenkrát vlastně bylo?

Oddíl nevznikl spontánně a stěna se nepostavila za 6 dnů. Vždyť kdo by se na vesnici dobrovolně mordoval a lezl někam na kopec, aby se na nějaké prádelní šňůře snažil přizabít na skále, a ještě když tam není ani hospoda. No ale i tato móda jednou dorazila i k nám na vesnici. Zpočátku pomalými, váhavými krůčky. O průkopnících této doby se do dnes v čase „keď sa hora hněvá, vypijme si“ vypráví jedna z legend. Naší atleti vyrazili na fesťák do skaláku a když se pokusili zdolat jednu z cest, ozvalo se z protější věže:

„držíš se dobře, chlape?“

„Proč bych se jako měl držet dobře? “ ozvalo se hlasem tak jistým, jak jenom jistý hlas může na „písku“ prvolezec mít.

„No jenom že ten co tě jistí, tam dole chrápe “. Nechám na fantazii každého čtenáře tu plejádu vulgarismů kterými prvolezec zasypal svého druha na laně.

Další vlna horolezeckého rozvoje vznikla v době, kdy se republika ubírala od budovatelského socialismu k tržnímu kapitalizmu. Tehdy se formovalo jádro budoucích zakladatelů našeho oddílu, kteří přes týden běhali na Gírovou zdolávat tamní Čertí mlýny, o víkendech jezdili na Sľnečné skály u Porúbky a dovolenou trávili v Sedmihorkách, na Hrubé skále, ve Vysokých Tatrách a podobných destinacích. Tato činnost sluší jaru, létu, ba i podzimu. Co ale může dělat horolezec v zimě? A tou dobou jako módní vlna dorazila možnost lézt pod střechou na překližkové skále osazené umělými chyty a tak v době, kdy Klaus s Mečiarem domlouvali rozdělení republiky, mladí horolezci sondovali na výboru Sokolu možnost výstavby této atrakce. V té době nám hodně pomohli turisté, kteří nás vzali pod svá křídla a podpořili nás a po mnoha jednáních a přesvědčování členů výboru bylo rozhodnuto: STĚNA BUDE.

V rámci brainstormingu byly položeny plány základní koncepce, rozděleny kompetence, zhodnoceny možnosti a sjednocen postup. Za technické podpory okolních oddílů v oblasti technického zpracování základní skicy budoucí stěny a za finančního přispění jak horolezeckého svazu, tak i samotného výboru začala stěna dostávat konkrétní podobu. Samotná výstavba proběhla svépomocí s využitím technického umu jednotlivých členů. Vyrostla základní železná konstrukce, na kterou se následně uchytily dřevotřískové panely, a po následné grafické úpravě byly osázené umělými chyty a mohlo se začít trénovat.

Když se tak ohlížím za těmi roky, musím říct, že se v žádném případě nejednalo o „ztracený čas “, ale o období, které vychovalo zdatné cestovatele zdolávající andské vrcholy, sportovce schopné měřit svou dovednost nejen na českých, ale i na evropských bojištích, členy horské služby a mnoho dalších dobrých lidí. K jubileu pak Horolezeckého oddílu Mosty u Jablunkova přeji mnoho zdatných členů, hodně zdolaných cest, dobré počasí při výstupech a šťastné návraty domů.