Sníst to, na co čůrá pes

“Písíkán” říká mi devadesátiletá rázná Maria, když se jí ptám, co dnes vaří. Každodenně obědvá těstoviny a dušenou fenyklovou bulvu, kterou střídá s pečenou čekankou. Opakuje mi: “Je jaro, tak tu všichni jíme písíkán!"

A dodá: "Víš přece, co to je?” To tedy nevím. Písí-cán (čti písíkán). Kdybych to slovo rozsekla sekerkou, vyjdou mi dvě slůvka ve zdejším nářečí. Tedy něco jako místo, kam čůrají psi.  Kam čůrá pes tuším, ač pejska nemáme. Na kola aut, na zdi domů, na patníky u cesty.

Že by Maria chroupala patník se mi jeví jako zhovadilost. Jsem v překladatelských koncích a Marii říkám, že skutečně netuším, o co jde. Kouká na mě jako na boží zjevení, lépe řečeno na úplně tupé trdlo. Písíkán znají přece všichni na světě.  Pak připustí, že možná úplně všichni ne.

“V tvé zemi bývá velká zima?” ptá se. Říkám, že u nás v zimě zima bývá. Leckdy i mínus patnáct, dvacet. V naší hroudě rodné se tudíž písíkán vyskytovat nemůže. Bodejť. Tady v italských končinách je zima mírná, a jakmile skočí teploměr pár stupínků pod nulu, všichni hovoří o příšerných mrazech. Zahrady zdejších vznosných vil většinou kromě podivných keřů zdobí i palmy, sto i více leté. Přesto tyto úžasné stromy přežijí bez úhony každou, dle domorodců “tentokráte velmi krutou” zimu. Představa ročního zimního období v jiných krajích než italských, zejména směrem severním k pólu, bývá proto mnohdy zkreslená.

Říkám, že jsem v dětství párkrát zažila i mínus dvacet. Tedy během zimních mrazů, ne v létě. Maria hrůzou vydechne. Mínus dvacet. Potom na mě mrkne a ukáže rukama čepici - jako ušanku - a naznačí rukou, jako by do sebe kopla panáka. Řekne: “Takže proto pijete pořád vodku?” U některých domorodců jsem rezignovala na jejich zeměpisnou neznalost. Nejsem taky žádná světoborkyně a ve slepé mapě bych určila dobře možná jen dvě třetiny států. Evropských.  “My nejsme Rusko... my jsme Československo, dnes jen Česká republika - a máme hranice s Německem.“  Myslím, že jsem Marii velmi dobře vysvětlila zeměpisné položení mé vlasti. Plus mínus nějaký kilometr.  Snad tedy pochopila, když jí říkám, že opravdu nejsme Ruskem, které zde jinak mají v lásce. Neboť ruská země je velká a Itálie také.  To, že její sousedka kdysi koupila u starého pražského mostu matrjošky a ušanku pro vnuka, neznamená, že byla v ruské zemi.

Nevadí. Pravda je, že tu znám pár fajn Rusek a máme spolu dobré vztahy. Stejně jako s holkama indickýma, italskýma či slovenskýma. S těmi posledními najviac. Maria je taková prťavá čilá ženská. Kupodivu na rozdíl od jiných mi neříká “Marta” ale “signora” paní. Je v tom jakási úcta. Teda toto si bláhově myslím (i když zcela prozaicky pravda může být i taková,  že si mé jméno prostě nepamatuje, no... úcta sem, úcta tam).

“Písíkán je velmi zdravý, “ poučuje mě Maria. Hm, tak ten patník to asi nebude. To mi spadl kámen ze srdce. Olizovat patnik tedy nemusím. Ptám se jí znovu, znamená-li písíkán místo, na které čůrají psi.  Směje se, ale říká, ano, ano, to je ono. Trochu se mi stáhne žaludek. Nejsem žádná jídelní frfňa, co ohrne nos nad specialitami. Asi bych nikdy nepila cibetkové kafe (které prošlo předtím trávicím traktem ovíječe skrvnitého  - naštěstí do italských končin tato móda nepronikla a ani snad nepronikne). Ovšem na mou černou listinu “vživotěnikdynepozřu” kromě cibetkového kafe přibyde určitě něco počůraného psem. Asi se tu zbláznili.

K mé hrůze Maria slibuje, že mi ten písíkán donese k ochutnání. Naštěstí mohu vzít tu počůranou věc gumovými rukavicemi, které pořád mívám na rukou... a koš na odpadky mám taky hned za sebou. Ač vrtím odmítavě hlavou, že nemusí, bere můj nesouhlas jako zdvořilostní stud cizinky. Která jinak chce, leč jí je to trapné vybafnout to hned na první dobrou. “Já vám ho donesu, signora,” říká mi a vidím ji z otevřených dveří krámu, jak vyběhne do protějšího travnatého kopce se zalesněným vrškem. Ne, nespletla jsem se, opravdu vyběhne. Mým životabudičem bývají právě tito nezdolní a čiperní osmdesátníci a výše. Vidím, že se v kopci nepohybuje sama, poznávám i pár dalších, stejně starých - mladých jejích vrstevníků. A cosi vyrýpávají v zemi a plní své tašky. Igelitové samozřejmě, které se dají potom vyklepat a použít na milion dalších činností. 

Hm, tak takový písíkán u nás asi neroste. Že bych někdy na jaře lítala po louce a lopatkou cosi vyrýpávala ze země, to si opravdu nepamatuju. Co na jaře, nikdy! Naštěstí na mě Maria pravděpodobně zapomněla. Během dopoledne nedorazila. S odpoledním otevřením krámu ovšem ano. S nacpanou igelitkou a dvěma malými aluminiovými mističkami. “Nejdřív ochutnejte,” vybídne mě a odkryje papírový vršek z jedné jednorázové malé krabičky. Tmavě zelené, na droboučké kostičky nakrájené a podušené cosi... jako špenát? Tohle pes určitě nepotřísnil, tuším. Je to teplé a výborné. Chválím, a ona mě vyzve, abych ochutnala i z mističky druhé, ale mám zavřít oči. Dává mi do pusy na vidličku jakýsi salát. Cítím jemnou hořkost, olivový olej, balsamikový ocet, trochu pepře, soli, to je rukola? Chutná to jako má oblíbená rukola, která mi vždy spolehlivě zažene únavu, a navíc čistí játra a snižuje cukr v těle, kromě další desítek velkých plusů.

Otevřu oči. Koukám na misku, která je plná malých zelených jarních listů - z pampelišky. Maria mi podává tašku nacpanou malými trsy pampeliškových listů, i s kořenem, a říká, jak si je mám upravit. Za tepla stejně jako špenát, nakrájet, podusit, okořenit... anebo za studena jako salát, nasekat nejmenší lístečky. Nejsou tak hořké a mají v sobě sílu jara. Olej, ocet, sůl, vše, co běžně používám. To, na co čůrají psi. Prostě pampeliška! “Ale tyhle květiny my známe, rostou taky u nás,” říkám Marii zároveň s velkým poděkováním. Taky jí šoupnu za snahu sedmičku červeného. Neodmítne, je ráda.

Vzpomenu si bleskurychle na věčně tekutý, ale dobrý pampeliškový med, kterým nás léta zásobovala paní tchýně, a popisuju Marii recept.  Nevěřícně mě poslouchá a kroutí hlavou. Pampeliškový med tu zřejmě žádná italská baba kořenářka prozatím neobjevila. Nu což, ona mě obohatila o salát z písíkánu, já ji o med do čaje. Venku ji slyším, jak se baví s jinou, stejně mlado-starou Italkou. Klepna Maria zrovna říká, jak myslela, že neznám tuhle žlutou rostlinu... a jak jsem ji překvapila. Hrdostí se trochu dmu, neboť očekávám, že bude recept na pampeliškový med šířit dále, a poopraví věhlas české země, který má spojený jen s ušankou a matrjoškou. 

Želbohu o medu nepadlo ani slovo. Slyším pouze její udivené: “Jsem překvapená, že ten náš písíkán může růst i tam, kde jsou kruté zimy... představ si, že ho znají i u nich...” a kývne hlavou směrem ke mně dovnitř krámu: “...na Sibiři...”