„A jejich ricotta není český tvaroh a italský kmín není český,“ hudrám, neb na mě dolehla přistěhovalecká krize. Čas od času se nám to stává. Nám, holkám česko-slovenským,žijícím už nějaký rok v té báječné zemi italské.
Potřeba čehokoli českého či slovenského nás přepadne poznenáhlu, a pak v tom jedeme. Pouštím si například nespočetněkrát za sebou krátkou scénu z filmu Léto s kovbojem. Tu, kde paní Kolářová padá do rybníka se síťovkou s nákupem a bochníkem chleba. Kvůli tomu českému bochníku – krásnému a voňavému – se na tu bochníkovou krásu dívám znova a znova a dokola.
V neděli uklízíme s Olympicem, s elánem s Elánem a Kotvaldem i Hložkem a na čas vypouštíme italské hity. Do hučení vysavače řveme: „Kdo tě hladííí, když ne jááá... Kdo tě svááádí...“ A nepohrdneme ani rozvernými hasiči, kteří nechali shořet pííívovááárek i tu hospodu.
Některá děvčata vzpomínání úplně podlehla a platí si možnost sledovat celé dny české programy v italské televizi. Vytvářejí si záchrannou iluzi domova a bezpečí, že jsou zase zpátky někde v českém paneláku či baráku, kde vyrůstaly. Jejich manželé si většinou pořizují druhou televizi pro své italské programy a fotbaly, neboť tuší, že český program, kterému houby rozumějí, bude – v zájmu klidu celé rodiny – zkrátka nevypnutelný.
Zcela totožné pocity si pak sdělujeme, my, stejně postižené, ve vstřícných uzavřených skupinách na sociální síti. Hudrání se ovšem zvyšuje.
Království za cokoli pravého českého!
Sehnat hrubou mouku na vaření našich knedlí jsme už vzdaly. Bodejť by Ital šmrdlal knedle, když má ty svoje ňoky, na které hrubou nepotřebuje. Taky tvaroh je jenom snem. Ricotta bývá oproti našemu tvarohu nasládlá a bez chuti (není tak báječně tvarohově navinulá), navíc krémová. Nacpaná do kynutých buchet se bohužel vstřebá do těsta raz dva, jako byste chtěli rodinu ošidit a pekli buchty bez náplně.
Každá máme tu svou, neustále se rozšiřující škálu potravin, které nás dojímají a pro něž bychom spáchaly zločin, neboť v zemi italské je zkrátka ještě neobjevili: kromě pravé chuti českého zemitého kmínu je to i majoránka do bramboráků a guláše. Zdejší kmín i majoránka voní jinak, jakýmis květinami. O Pribináčky, nota bene o tvarohové Termixy tu nezavadíme ani omylem. Ani o rohlík, i když druhý den gumový. O českém bochníku či vece (i kdyby jen ze supermarketu) si můžeme nechat zdát. Játrová či jiná paštika bývá pašována v příručním zavazadle v letadle, ale taktéž bývá celníky často odhalena a vyhozena. Zabijačkové pochoutky – jitrničky a jelita – v Itálii neznají. Sice se tu čas od času objeví něco jako tlačenka, velké kolo u vozu, ovšem chutná jinak.
A tak neustále slídíme a vzájemně si dáváme tipy, kde by se daly československé potraviny sehnat. Specialitou se stává cokoli z naší rodné hroudy. Čím předtím byla potravina tzv. obyčejnější, tím je pro nás dnes cennější.
Obklopujeme se starými časopisy a předáváme si je při příležitostných srazech česko-slovenských holek k půjčení a kolování po celé Itálii – jsou putovní. Občas některá prokoukne prošlé zprávy („Iveta žije? Klaus je pořád prezidentem?“), ale to nevadí v jejich dalším půjčování. Nejhůř pochodíme s kořenem petržele a kedlubnami. Místo petržele seženeme přes známého zelináře, který jezdí na zelinářské trhy, kde „kořen petržele mají běžně“, pět kilo kořene, ale sladkého pastináku. Vypadá jako petržel, ovšem naši naloženou svíčkovou osladí tak, že ji nevylepšíme ani dalším dosolováním. Kedlubnu sice v rodné hroudě po neblahých zkušenostech s pojídáním kedlubnového zelí z dřevnatých kedluben moc nemusíme, ale tady nám chybí intenzivně.
Na seznamu „Bez toho v Itálii nežiju“ postupně přibývají další české speciality: Becherovka, slivovice. Taky povidla, lázeňské oplatky, přejetý lovecký salám, hermelín, pivo plzeň, Kozel a Gambrinus. Anebo pivo z našeho rodného města či kraje. Třebaže nepatří mezi pivní hitparádu na trhu, toužíme po něm. Citelně se nám stýská po tatrankách a horalkách.Taky nutně potřebujeme kremžskou hořčici a určitě tatarku. Perníky a perníčky všech tvarů, mletý mák. Uzené maso. A jakékoli párky, které mají chuť a nejsou tak italsky umělohmotné.
Občas některá z nás zjistí, že u nich v rumunském obchodě prodávají „něco, co je podobné tomu našemu“. Nechceme podobné, chceme originální české!
Zadaří-li se nám během roku na pár dní či týdnů pobýt v rodné hroudě, bereme to jako nejlepší dovolenou na světě. Mimochodem, většina holek nikam na dovolenou nejezdí, neboť jejich dovolenou bývá návštěva a pobyt u rodičů či příbuzných. Chceme si užít zejména milovanou blízkou rodinu, ale taky pár chvilek s příbuznými či kamarádkou z dětství (vypadá čím dál líp) a bývalými spolužáky (prostě je milujeme, všechny do puntíku). Náš český či slovenský den ufrnkne rychlostí světla, stejně toho příliš nestihneme. Vyšetříme drahocenný čas alespoň na krátký pokec v cukrárně u turka a větrníků (nikdy nezůstane jen u jednoho).
To, po čem celé měsíce toužíme, máme náhle na dosah ruky.
To, po čem jsme hladověly a slintaly, můžeme mít ihned bez několikaměsíčního čekání. To výborné české, pravé české, naše české!
Jednoznačně vede smažený sýr s tatarkou, ovocné tvarohové knedlíky posypané tvrdým tvarohem a strouhaným perníkem, segedínský guláš s knedlíky, samozřejmě párky, debrecínka. Nepohrdneme ani studeným točeňákem z papíru či opečeným špekáčkem na zahradě na ohni.
Během týdne sice přibereme nejméně pět kilo, ale máme aspoň deset kilo zážitků a vzpomínek do budoucna. A tak běží den za dnem, rohlíky jsou stále báječné, i chleba, i dvacet druhů párků.
Ale v cukrárně už turka nechceme, jen normální kafe. Normální italské, malé. „Piccolo?“ ptá se chápavá paní prodavačka. Kývneme, i když víme, že malému kafi v Itálii nikdo nikdy neříká piccolo, to možná vysvětlovali Italové, když přijeli do Česka, že prostě chtějí malé kafe, ne kýbl. Přinesené „piccolo“ je stejně trojnásobně větší než to, které v té dáli italské běžně pijeme.
V krámu koupíme špagety a trochu se divíme, že tam není větší výběr. Ač dodržíme doporučených deset minut vaření, možná i trochu méně, scedíme klubko rozvařených lepivých hadů. To se nám v Itálii nikdy nestalo. Přes známého řezníka seženeme krásný kus telecího jako překvapení pro naši milovanou rodinu. Telecí steaky na rozmarýnu a čerstvé šalvěji, posypané kuličkami pepře a pokapané citronem, jsou lahodné. Ouha. Poslední čerstvý rozmarýn mi vyfoukla jedna paní přímo před nosem a čerstvou šalvěj v supermarketu asi nevedou. Sušený rozmarýn tady chutná divně a sušenou šalvěj se nakonec podaří zakoupit jenom v lékárně – jako čaj, kdy nám lékárnice klade na srdce, kolikrát denně si máme šalvějovým odvarem kloktat kvůli dezinfekci.
V nákupním rauši přineseme domů z českého obchodu dokonce bulvu fenyklu a červený čekankový salát k zítřejšímu obědu. Další den na nás místo svěžího salátu vyčítavě kouká zvadlá seschlá hromádka rychlené zeleniny, jejíž šťavnatost se vypařila pravděpodobně hned po opuštění východu hypermarketu.
Výborná točená vanilkovo-jahodová zmrzlina nás vrátí o pár let zpátky, ale rozhodně ne o tisíc kilometrů do Itálie. Ač s nápisem „italská zmrzlina“, víme, že italská tedy opravdu není.
Couráme městem, a pokud náhodou střetneme turistu vypadajícího jako Ital, vrháme se k němu a chrlíme jednu italskou větu za druhou, jako když potkáme svého nejlepšího známého.
Proboha, co se to s námi děje?
Hudráme v Itálii, ale začínáme hudrat tak trochu i v Čechách. Jenže ono to takhle dál nejde. Nelze přetahovat české do italského a italské do českého. Věci a zvyklosti mají svoje pevná místa a řády. A je dobré je nechat tam, kam patří.
A o to víc se na ně těšit.
Italská kuchyně nedovolí do svých zajetých receptů zanášet nějaké cizokrajné zvyklosti a ponechává své recepty původní, neměnné, pravé, prostě italské. Ital se totiž nepídí po nových či tajných receptech ani po obnově něčeho dobrého, navíc zajetého, co dobře funguje a chutná. Nepotřebuje to.
Přetahování vlastně není ani o voze, ani o koze a jen zvyšuje nespokojené hudrání.
Ale těšení se a užívání si toho, co patří tam, kam patří, to je jiná!
V Česku si dám s chutí turka i kýbl rozpustného kafe, hruškový frgál či povidlové kynuté buchty, tvarohové ovocné knedlíky nebo jelítko s kysaným zelím. Pochutnám si ráda na tom, co v Itálii nemám. Oblíbenou cukrárnu fest vymetu a krátkodobé každovečerní pojídání různých druhů výborných párků včetně uleželých utopenců mi snad rakovinu tlustého střeva či žaludku nezpůsobí. Lahodné české točené je nejlepší pod sluncem, stejně jako točená studená kofola. Miluju českou kuchyni, miluju!
V Itálii ulítávám na čerstvých těstovinách carbonara s vejcem a ovčím sýrem, na vařené zelenině i na zmrzlině. A pizza... i ta nejobyčejnější z nejposlednějšího baru mě okouzlí. Miluju italskou kuchyni, miluju!
Koncentruju si své těšení vědomě na dobu, až přijedu sem a tam a naopak. Takhle si pěstuju krásné těšení se – italské i české. Těšení nám totiž zcela jistě zintenzivňuje prožitky současné a ty budoucí.
Užívám si. Tady i tam, tam i tady. A už téměř nehudrám.
A nepřetahuju.
Jen u toho luxování dělám výjimku.
České hasiče, co nechali shořet pííívovááárek, totiž zatím žádný italský hit absolutně nepřekonal...
(z připravované knihy Italské trojhubky)
