... je mi ho tak líto!

„Takovej vodflus je to,” říkám své známé, která kouká, jak kroužím kolem italského chlapíka výrazně mladšího než jsem já. Kroužím s mateřskou starostlivostí. Říkám mu pracovně „vodflus Gigi”. Není to hanlivé, ale typické.

„Vodflus Gigi”. Na první pohled docela pohledný mužský. Zejména alkohol plus jakási choroba ho dohnaly do invalidního důchodu i v jeho čtyřiceti letech.

Čas od času mu rodiče zaplatí jakousi služku, badante, která jim doma vypomůže s vařením i praním. Asi to není žádný med. Holky se v rodině střídají jako postavičky na pražském orloji. 

Mého „vodfluse” Gigiho ovšem lituju. V hlavě to nemá v pořádku, ač je příčina jakákoliv, i ten alkohol. Sbírá zbytky vajglů před barem a nedočkavě zapaluje. Občas narazí i na nedohuleného jointa marihuany v bílém papírku. Jointa už poznám, nejsem sice kuřák, ale mimo jiné i zametačka bince před krámem, tak se prohlašuju tak trochu za znalce amatéra.  

Zhulený i nezhulený si pokaždé narve do pusy deset jedovatě růžových žvýkaček, které pak kolem sebe vyplivuje. Nacházím je kolem vchodu před krámem, lepí se na boty, na koště, na pneumatiky aut. To pak ovládám svoje nízké pudy, abych nekřičela, a doporučuji Gigimu vůbec neodflusávat anebo jít plivat raději někam dál. Poslušně se posune o pár metrů na chodník, pravidelně pulírovaný několikrát týdně městskou čistící chodící službou. Hoši ve stejnokrojích a s hadicemi a vysavači vypadají jako krotitelé duchů v plném nasazení. Krotitelé chodníkového svinstva. A chodník svítí čistotou (a já mám špatné svědomí, že jsem doma nestihla vytřít podlahu, tak je to).

S postiženými - vlastní i nevlastní vinou - soucítím. Dávám jim najevo, že mi je jich líto. 

Gigi vytahuje s kapsy dlouhý seznam, co mu napsala jeho matka. 

„Maarto, podívej,” říká mi a strká mi pod nos papírek. Vůbec ho nezajímá, že mám na kase frontu lidí. Ale počká, trpělivě, ale počká. Ví, že kolem něj zase budu kroužit a do nákupního košíku mu dám ty správné potraviny během pár vteřin, kdežto jemu to trvá i půlhodinu.

Opakuje mi stále, že jsem taaak hodná. Občas, když dohulí zbytek nalezeného jointa, mi říká, že jsem i krásná a mladá. Já pak aspoň chvilku sobecky v duchu velebím všechny huliče trávy, kteří po sobě nechali před krámem binec. 

Gigimu jsem nejdříve pomáhala dávat nákup do košíku a trpělivě opakovala, co jsem mu dala do tašky. Dokola, dokola, pětkrát dokola. Později čekával před kasou, aby se mě zeptal, jestli má opravdu tak špinavé uši či nehty. Se zavřenýma očima jsem mu odporovala, abych zvýšila jeho sebevědomí. Nene, jsi čistý jako miminko. 

Zasmál se a spokojeně odkráčel. Někdy jeho nehty měly barvu drápů supa, co právě rozcupoval na cimprcampr mrtvolu. To se ví, že jsem mu to neřekla, ze soucitu. Později už ani nemluvil, jen mi dal papírek, nákup, dopotácel se na kasu, odešel. 

Jeho stav - z mého pohledu - se evidentně zhoršil. Svěřila jsem se mému muži, že mám obavu, že Gigi už má namále. Můj muž je mým opakem. Já jsem vnímavá, chápavá, dobrosrdečná, ale zranitelná. On si vše rozumově zdůvodní, konzervativní, přísný, kárající, spravedlivý.

Naše třecí povahové plochy bývají někdy velmi, velmi velké. Ačkoliv na druhou stranu mi nedělá problém zašlápnout jakéhokoliv brouka, on je pokaždé zachraňuje a dává jim svobodu. I těm hnusným smradlavým zeleným broukům, kteří nám lítají celoročně do bytu a vydávají příšerné zvuky. Moje Zabít, zabít! on řeší jediným Vrátit živé do přírody.

Je prostě divnej, no. Tedy ne můj muž, ale Gigi.

„Ty Gigimu ubližuješ, “ říká mi tvrdě můj muž.  Asi se pomátl. Já? Více pozornosti a pomoci vodflusu Gigimu už dát skutečně nemohu. 

Vždyť říkám, je prostě divnej... ten můj muž.

Jenže ten můj divnej muž pokračuje ve svém monologu - jako vždy se u nás původní dialog mění v monolog. Prý ta moje pomoc je nepomoc. Prý Gigimu nedávám svobodu a možnost, ale neustálou ochranou ho naopak ochromuji. Pro Gigiho je to pohodlné, já jsem uštvaná, a pro nikoho to není dobré.

Kvůli takové názorové pitomince se přece nerozvedete, žejo.

Jen jsem se pořádně nakrkla. A pak asi v tom nervovém oslabení (i kvůli dalším předchozím neshodám) dostala chřipku nebo co. Po dvou týdnech ležení jsem se vrátila zpátky do krámu. 

Gigi přišel, jako vždy trochu zhulený, s papírkem v ruce. Minul mě a šel rovnou k mému muži. Ten se ho přísně zeptal: „Gigi, umíš číst, ne? Tak si vše přečti a najdi sám. Kdybys něco nevěděl, tak se mě zeptej.”

A Gigi si nahlas četl, a obešel asi pětkrát krámek dokola. Udělal sám nákup. Na kase se mnou prohodil několik vět - cožpak on umí říkat souvislé věty? A odešel. Jeho psychický stav se vůbec nehoršil. Naopak.

Pokaždé se  musím přemluvit a zbavit se nadměrné ochrany, když dorazí, že je soběstačný a vše zvládne sám.

Dávám mu svobodu stejně jako můj muž těm broukům, svobodu v rozhodování a ve větší samostatnosti. 

Pokud si kdokoliv navykne řešit své i drobné trable tím, že nás neustále žádá o radu, stává se na nás závislým. A my se zase stáváme - dobrovolně a nezhuleni - otroky naší  tzv. dobré vůle. Naše nekonečná pomoc může tudíž ublížit oběma stranám. 

„Vodflus" Gigi stále hulí jako divý a plive kolem sebe vyžvýkané žvýkačky. Nakupuje sám, občas to na mě zkouší a zkroušeně mi podává svůj nákupní seznam.

Já, dobračka od kosti, jsem se ovšem naučila říkat: „Jsi šikovný, to najdeš sám!” To se ví, že najde. Pokaždé. Zkrátka se to naučil.

 A já, duše outlocitná, se taky učím.

Učím se nezašlapávat brouky a dávat jim raději svobodu...