Nekafrejte mi do toho
Stála jsem opřena v tělocvičně o žebřiny, namontované ještě před druhou světovou, notně vyfluslá z celého náročného týdne. Můj první rodičák, rodičovské sdružení, italské SRPŠ na zdejším vyhlášeném gymnáziu. Před válkou sloužilo jako výuka pro malé fašisty, na mramorové podlaze je dodnes symbol mačety a knihy s heslem “Libro e moschetto, fascista perfetto” (“Kniha a zbraň, to je perfektní fašista”.) Dnešní děti naštěstí vědí, co je fašismus i co je komunismus. Symbol na podlaze berou spíše jako něco, co bylo a nedá se odstranit. Denně po něm šlapou a je je jim ukradené, co je tam napsáno. I kdyby to bylo "Beppe (Pepek) je korunovaný paroháč!" či cokoliv jiného.
Stovka naparáděných rodičů seděla na židličkách, dalších sto se opíralo či porůznu věšelo na přilehlá tělocvičná nářadí. Jeden tatík objímal kozu jako by byla jeho vlastní. Na mě naštěstí zbyly žebřiny hned u východu u otevřených dveří. Zavěsila jsem se na ně jednou rukou a jednou bolavou nohou, abych odlehčila tělu - styl čuník na zabíjačce (zabíjačkoví znalci již vědí).
Projev prezidentské mondény pokračoval. Chtěla, aby ji děti zdravily na chodbě, i když ji ještě zatím neznají. A aby zdravily každého dospělého, kterého ve škole potkají. Říkala vše s úsměvem a zároveň s generálskou kadencí, která nesnese odporu.
Musím uznat, že místní baby po čtyřicítce jsou jako přes kopírák. Nagelované lesklé kudrnaté vlasy pod uši, zlaté náušnice, tři čtyři jemné řetízky na krku, rafinovaný nevulgární výstřih popnuté halenky, sukně ke kolenům, vše sladěné. Kabelka, žádný batůžek. A lodičky či tenisky zcela bílé či zlaté nebo stříbrné, absolutně žádné sandály. Já měla džíny, nevýstřih, náušnice z korálků, vlasy rovné jako americká dálnice, a samozřejmě sandály. A batůžek. Společenský význam akce v nedýchatelné tělocvičně jsem evidentně podcenila.
Na prezidentskou elegantní babu se mi moc koukat nechtělo. U svých dvou starších dcer jsem z různých důvodů tyto společné rodičáky vědomě prošvihávala. Předpokládala jsem, že se na hromadných školních akcích vedou zbytečné plky. Ztracený čas!
Tentokrát jsem si řekla, že půjdu do sebe a jednou přežiju tuhle sebenudnější hodinovku o ničem. Možná nás občas obohatí i to, o čem ani nepředpokládáme, že má hlavu, patu či střípek rozumné myšlenky.
Prezidentská baba si během nekonečného projevu stoupla i v těch jejích podpatcích na špičky, sepjala ruce a hlavu naklonila koketně mírně na stranu.
Vypadala úžasně. Tatík, ležící na tělocvičné koze, se ke koze více přilnul a z baby nespouštěl oči. Já si přehodila nohy a ruce na žebřinách, protože mi mezitím zbělely a odumřely a hrozil by mi pád ze zabijačkových háků. Ostatní pozorně naslouchali. Mužská část dokonce velmi pozorně.
Baba mi byla stále protivná. Ovšem nějak méně.
S těma jemně sepnutýma rukama zvyšovala s naléhavostí hlas: “Pro-sím-vás! Důvěřujte učitelům a nechtějte nás stále kontrolovat. Já vás taky nechodím kontrolovat do vašich kanceláří, jak pracujete. Věřte nám. Děláme maximum toho, co je možné. Věřte nám - a já budu věřit vám.”
Rodiče do puntíku do jednoho seděli jako pěny, naslouchali, nikdo se nerozčiloval, nikdo neprotestoval. Nikdo neharašil svazkem klíčů na protest, prostě NIC!
Nejdřív jsem babu chtěla odstřelit. Ač je velmi schopná (krásu nechme stranou), připadala mi namyšlená a mně, všemi revolucemi odkojenou - neproletářsky autoritativní.
Jenže.
Baba vlastně sdělovala jinými slovy: Nekafrejte nám do práce, a my nebudeme kafrat do té vaší. To je jedna z italských zažitých zvyklostí, které jsem zpočátku nemohla příliš skousnout. Respektování autorit. Nekafrání druhému do práce. Respektuju, nekafrám, ale to víte, pořád ve mně malý vzdor, vzdoreček vůči autoritám šťourá.
To vzájemné nekafrání si je všudypřítomné.
Nikdy jsem zde nezažila situaci, že by pacient kafral sestřičce, nedejbože přímo lékaři do jeho práce. Že by někdo v nemocnici na první pomoci vykřikoval, že tu čeká hodiny - zatím nikdo při tom čekání nezemřel a ani se mu nepřitížilo. Zdravotní personál je tudíž vlídný k pacientům i při největším shonu, protože vědí, že jim důvěřujeme.
Učitelskému sboru do jejich práce taktéž nikdo nekafrá. Není možné jako rodič nečekaně vlítnout ráno do školy a stěžovat si ve sborovně - na cokoliv. Kdepak. Musíte se objednat a čekat, zda vás přijmou - za pár týdnů - k nějakému jednání. Ve velmi vážných případech se samozřejmě udělá výjimka, a vše jde jako po másle, ovšem co se týče prkotin, to snad ani není k řešení.
Nejdřív mi připadalo nesmírně pasivní a zbabělé nechat se vláčet osudem a lidmi a neozvat se, nazabrblat, nezakafrat, neprostestovat. Jak to ten národ ohnivý italský proboha může dopustit?
Může. Italové mají totiž v sobě i přes svou láskyplnou rozevlátost i zakořeněnou úctu k autoritám.
Elegantní dáma v tělocvičně pokračovala. Už jsem neměla čas ani na poslouchání ani na případné protesty. Doma mi kynula hromada těsta na patnáct šišek kynutých knedlíků a deset litrů koprovky pro večerní sešlost českých holek. Prezidentka za mě koprovou omáčku neuvaří jako já nedokončím za ni její projev.
Zdrhla jsem ze školní sešlosti dříve, k mému vaření. Zatímco koprovka prskala ostošest, ta má druhá vzpurná část ve mně prskala taky, ale o fous méně. Přemýšlela jsem, proč se za každou cenu vzpírám autoritě, nejenom já, většina mých českých známých taktéž. Je to tím, že autorita znamená i dodržování pravidel, která jsou občas fakt pitomá. Jenže Ital neprotestuje. Přijme je za své a nenechá se rušit od svého kotlíku těstovin, které umí nejlépe na světě. O tom taky nikdo nepochybuje.
Respekt a úcta k autoritám. Na každém italském kroku. Uznávají profesi toho druhého. Nikdo, až na výjimky,se neodváží kafrat učiteli do jeho práce. Ani tesařovi, doktorovi či popeláři. Žádná profese není hodna opovržení. Žádná!
Míchala jsem koprovkou a říkala si, že má Ital halt jinou historickou minulost země než máme my tu naši, českou. Ale žádný ji nemá horší či lepší. Ital nelítal od čerta k ďáblu a posledních xx desítek let byl spíše umírněnější, v rámci možností.
K tomu, aby zase slušnost našla své místo na výsluní a nebyla chudinkou někde v koutku, stačí málo. Zatím alespoň říci dětem, aby zdravily dospělé, aby respektovaly své učitele, mít k učitelům důvěru a neshazovat je doma před dětmi.
Mnozí z vás naříkají, že chybí vzory, hrdinové, někdo, ke komu můžeme zbožně vzhlížet a citovat ho. Houby. Těch fajn lidí máme kolkolem přehršel. Každý z nás má v sobě kus něčeho, pro co si vás ostatní váží, jen to nahlas častokrát neřeknou (a to je chyba).
Tento rodičák se konal přesně před rokem. Letos z bezpečnostních důvodů proběhl jen online. Ale co doba koronavirová naštěstí vůbec nevymazala, je slušnost a respekt k práci ostatních.
Přeju vám ze srdce láskyplné babí léto - a ať ani vám nikdo do vaší práce nekafrá, ať jste uklízečkou, kuchařkou, učitelkou, zedníkem, profesionálním povalečem... či patologem....
Marta Kučíková
Hudrám, hudráš, hudráme
„A jejich ricotta není český tvaroh a italský kmín není český,“ hudrám, neb na mě dolehla přistěhovalecká krize. Čas od času se nám to stává. Nám, holkám česko-slovenským,žijícím už nějaký rok v té báječné zemi italské.
Marta Kučíková
My, nedokonalé
„Váš pas, madam?” zeptá se úslužně český řidič před nástupem do autobusu. Jaká přímo vtělená zdvořilost jeho řidičského ducha, takřka italská!
Marta Kučíková
... je mi ho tak líto!
„Takovej vodflus je to,” říkám své známé, která kouká, jak kroužím kolem italského chlapíka výrazně mladšího než jsem já. Kroužím s mateřskou starostlivostí. Říkám mu pracovně „vodflus Gigi”. Není to hanlivé, ale typické.
Marta Kučíková
Sníst to, na co čůrá pes
“Písíkán” říká mi devadesátiletá rázná Maria, když se jí ptám, co dnes vaří. Každodenně obědvá těstoviny a dušenou fenyklovou bulvu, kterou střídá s pečenou čekankou. Opakuje mi: “Je jaro, tak tu všichni jíme písíkán!"
Marta Kučíková
Zlodějiii!
“Čmajzli mi peněženku,” blekotá ovíněný chlapík. Zapomněl ji v nezamčeném autě. Taky proč by auto zamykal, tady se totiž odedávna vůbec nekradlo. Jediným vysvětlením je, že mu peněženku z auta vzala jeho exmanželka.
Další články autora |
Putinův fotbalista. Čech strhává vlajky Ukrajiny a šíří propagandu. Je za hrdinu
Premium Příběh Jaroslava Dolejše je ukázkou, jak funguje ruská propaganda a jak se z amatérského sportovce...
Obyčejně nikoho nepodporuji, ale teď musím, řekl Schwarzenegger k volbám
Herec a bývalý guvernér Kalifornie Arnold Schwarzenegger oznámil, že v prezidentských volbách v USA...
V Rakousku bojují o život dva Češi. Jeli na střeše metra, srazil je nadchod
V rakouské nemocnici bojují o život dva Češi, kteří se v úterý ve Vídni vážně zranili při jízdě na...
Astronomická pokuta. Rusko žádá po Googlu už 2,1 kvintiliardy dolarů
Rusko požaduje po americké společnosti Google uhrazení rekordní pokuty v souvislosti s blokací...
Mlátící komando na Václaváku. Hledá se mladičký esenbák ze slavné fotky
Seriál Klidně by spolu mohli chodit, ale každý se postavil na opačnou stranu barikády. Slavný snímek...
Bílý dům má problém. Bidenův výrok o odpadcích a voličích tajně upravil
Bílý dům bez souhlasu stenografů upravil přepis kontroverzního vyjádření amerického demokratického...
Integrační místa pomáhají. Ženy po restartu získaly práci a vyřešily dluhy
V sedmi českých městech se nově testuje zaměstnání pro znevýhodněné. Integrační pracovní místa...
Konsolidace se nekoná. Státní rozpočet na příští rok postrádá oporu v realitě
Premium Vláda se v rozpočtu na příští rok přepočítala o desítky miliard. Podle Národní rozpočtové rady,...
Pepco vrací kabinky. Zákazníci si oblečení zase vyzkoušejí v prodejně
Polský řetězec oděvních a průmyslových diskontních obchodů Pepco po dvou letech vrací zpátky...
- Počet článků 91
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 8516x
- Italské jednohubky (2017 - Mladá fronta)
- Italské dvojhubky (2018 - Mladá fronta)
- Po italsku do hubky (2019 - Mladá fronta)
- Z mého severoitalského deníku (2020 - Ikar).
- Italské trojhubky (2021 - Ikar)
- Italské mentolky (2023 - Ikar)
Tímto vám všem, kteří jste mě četli a čtete, opravdu ze srdce děkuji, protože vy za to můžete. GRAZIE!!!!
Mějte veselé a láskyplné dny. Vaše Marta
kontakt: marta.kucikova@gmail.com