My, italští "buzíci"

„Ty mraky jsou krásný...jako srdíčka. Nebo jako buzíci, “ řekl nevinně můj čtyřletý syn v českém autobuse. Řidič se málem vyboural.

„Buzíkem"  ho potměšile nazval pubertální bratránek, jinak celkem pohodový hoch. Lezlo mu na nervy synovo neustálé objímání  a pusinkování čehokoliv, většinou kolemjdoucí dvoumetrové mužské nohy. Na tu se jako klíště láskyplně zavěsil a nepustil...Láska, láska, amore...Mraky se na obloze tulily, a syn si myslel, že oslovení „ty buzíku" je stejné jako italské pozdravení „Come stai?" (Jak se máš?). Pozdravení s objetím a políbením, od milujících rodičů, zbožňujících sestřiček, rozpustilých kamarádů ve školce, od vševědoucích sousedek. Pozdravení v našem italském podhorském Buzíkově...

Zprvu jsem si nějak nemohla přivyknout. Třít si o o sebe tváře, náznakem lehce mlasknout, z jedné, a pak z druhé strany, mi přišlo trošku eklhaft. Vidět takto zdravit dva tři ztepilé jinochy z italské střední, tak vám hlavou prolítne v jedné pikosekundě pár filmů o homosexuálech...kdepak homo...Zvyknete si. Italské přítulné pozdravy jsou stále jakýmsi nevinným zdravícím obcováním oproti brežněvovským francouzákům či americkým širokoúhlým spartakiádním rozpažením.  Tady na severu, pod italskými horami, jsou pozdravy umírněné. Vše jenom náznakem, ale pokaždé s dvojomlaskem. Místní lamači ženských  srdíček připojují i smyslné zašeptání do ouška. Také jsem měla tu čest. Asi jsem o hodně přišla. Na levé ucho totiž neslyším, a tak jsem zase byla  za koženou Martu.

Letěl proti mě podsoused. Takový svůdný Catani, občas ale protivný jako italské necky. Mě minul. Svého kamaráda ne. Decentně se dvakrát omlaskli a odkráčeli na fotbal. Cestou tímto způsobem obšťastnili své další  přátele. Nebyli ožralí ani teplí. Nebo ano, ale ve své prostotě to netuším. My, udatní a ostřílení Češi, jsme krapítek ostýchavější. Často je pro nás překročením hranice intimity i podání ruky.  U některých českých přátel jsem pokročila od podání ruky k jemnému objetí s žertovným špitnutím do ouška. Takhle jsem alespoň zjistila, že nejsem sama, kdo slyší jenom na jedno ucho...

Italské pozdravy jsem si vychutnávala zejména o Vánocích, v obchodě při záskoku za manžela. Obzvláště někteří pánové zdravili vícekrát. Radostné bylo, že jsme si popřáli, ale za deset minut přišli pro zapomenutou konzervu tuňáka Rio Mare, několikáté mléko   nebo parmazán. Počet zapomenutých věcí se zvyšoval. Počet objetí taky. Jeden roztomilý sedmdesátiletý důchodce se vrátil čtyřikrát. „Ještě přijdu," volal s jiskřičkou v očích. Popáté  se slovy „Jednou zapomene i na smrt, mamma mia!" pro záměrně zapomenutou láhev šumivého lambrusca raději přikulhala jeho nakvašená devadesátiletá fousatá tchýně. Jeji objetí jsem přežila. 

Syn na slovo „buzík" naštěstí rychle zapomněl. Nahradila ho jiná, obtížněji vysvětlitelná slůvka z italské školky. Nejrychlejší a nejúčinnější rychlokurs sprostých slůvek většinou začíná už ve školce...

Pokud je Vám teď tak nějak tíživě a kapánek smutno, dovolte mi Vám poslat  jedno imaginární  „buzíkovské" obejmutí... nebo sem rovnou přijeďte a užijte si přehršel pozdravení s místními sympaťáky a italskými nestárnoucími kráskami...a koneckonců, proč neobejmout jen tak, pro radost, i tu fousatou tchýni?