Italská dršťka pro mého muže

„Amore, provi!“ – „Drahoušku, zkus to!“,  láká italská sedmdesátiletá fešanda mého muže na místní specialitu, po které se prý Italové mohou utlouct. Gigantický  kus nenakrájené vařené dršťky připomíná povrch Marsu. Můj muž se hroutí.

Večerní zkoušky pěveckého sboru v nedaleké malebné podhorské vísce Campotamaso - skoro na konci italského světa  - jsem navštívila pouze dvakrát. Byla jsem potřetí těhotná, a nádherné souznění třiceti italských hlasů a jednoho českého altu  se děťátku v bříšku ani zbla nelíbilo. Vřelý sbormistr přesto pozval alespoň manžela na jejich vesnickou festu, slavnost. Večerní náves se zpěvem, spoustou jídla a plného jiskřivého vína z blízkých vinic.

Na slavnost nakráčel muž patřičně vyhladovělý, s žaludkem natěšeným na křehkou domácí pizzu, na doma vyráběné chutné těstoviny s kachní omáčkou, na tenké aromatické plátky sušené šunky prosciuta cruda, na  chleba vytažený z pece, na víno zdejších vinařů a další laskominy…To je přece  pravá italská kuchyně, provoněná olivovým olejem, parmazánem, čerstvou bazalkou, rozmarýnem a šalvějí. Zapíjíte černým těžkým místním vínem a začnete radostí zpívat, i když neznáte ani italskou notu. Zdejší pivo raději nepijte, je sycené, velmi světlé,  čeští hoši z fotbalu jej označují trefně „jakochcanky“. 

Host, cizinec a blonďák k tomu, ten se musí uctít. Nabízený  pokrm nelze v žádném případě odmítnout, byla by to urážka téměř na kordy.  Manžel tedy nikoho neurazil. Fešandy mezi důchodem a stovkou roznášely s písní na rtech první pokrmy. Muž zbledl, více než obvykle. Kdepak pizza.... Jen tak na okraj, manžel je jinak masožravý, jenom bytostně nesnáší vnitřnosti a vše, co se jim podobá, obzvláště dršťkovou polévku, v životě neokusil prasečí ocásek nebo nohu, jednou omylem kousl do vařeného prasečího rypáku.

Prvním chodem byl obrovský kus uvařené dršťky. Zděšení mého muže neznalo hranic. Kam s ní??? Snažil se jí rozkrájet miniaturním plastikovým příborem, ale nůž se o jeden bradavkovitý kráter zlomil. Stará Italka zkušeně ukrojila obrovskou porci a nacpala ji mužovi do pusy. Psychicky ho to zlomilo. Třicet párů očí členů místního pěveckého sboru souhlasně sledovalo jeho úporné dršťkové koštování , každý z nich si přežvykoval dršťku svou, s gustem italského gurmána.

Milosrdně se setmělo. V nestřeženém okamžiku manžel nestravitelný povrch Marsu z pusy  odplivl kamsi pod lavičku a bránil se  dalšímu nášupu s výmluvou, že se těší na další specialitu. Měl ji mít. Na papírovém tácku mu přistála plněná prasečí noha, „zampone“. Pazneht nebohého prasete výhružně trčel do vzduchu jako varování dalších možných chodů.

Pěvecký sbor, značně ovíněný, začal zpívat. Něco o jídle a o lásce, jak jinak. Můj muž se domníval, že zpívají jeho  pohřební píseň. Potil krev, zatímco místní si z plna hrdla užívali krásné noci.

Se slovy „Manželka asi rodí“ – ačkoliv jsem byla ve čtvrtém měsíci -  se odpotácel do auta a odjel serpentinami domů.

Vběhl do koupelny, ještě jsem nespala. Nic zlého netuše, volala jsem: „Jaký to bylo?“

„Bez-vad-ný...ale dostal jsem dršťky“, sípal odvedle za zvuku tekoucí vody.

Museli strašně chlastat, zděsila jsem se, a pohladila spící dětské hlavičky.

„Děti...tak nám zmlátili  tatínka...“