Ztratila jsem se...pod postel

a byl to průšvih. Bylo mi osm a v pravé poledne už mě hledala celá rodina a půlka kempu. A já nikde. Mamka propadala zoufalství a chtěla zburcovat potápěče, aby začali prohledávat dno pískovny. Otec znal můj strach z vody a tak prosazoval pozemní pátrací akci v oblasti celého obrovského kempu. A všechno to začalo tak nevinně...

Tatínek pracoval v JZD v naší vesnici. JZD nebylo tak movité jako nedaleký státní podnik, ale chtělo svým zaměstnancům také dopřát zasloužený odpočinek. Zatímco místní organizace ROH onoho státního podniku vlastnila luxusní zařízení ve Špindlerově Mlýně, taťkovo JZD zakoupilo pět stanů a pronajalo si na celé léto stanovací prostor v kempu Zlaté písky u Bratislavy. Jezdili jsme tam rádi a jezdili jsme tam asi tak pět roků. Ale každý rok byl citelný posun k "luxusu". První rok JZD koupilo vojenské nafukovací matrace a na těch se spalo. Mělo to své obrovské výhody - ve dne se na matracích skvěle blblo ve vodě, v noci jsme na nich spali. Důležité bylo pouze správně odhadnout konec vodních radovánek, aby matrace stihla uschnout a mohla tak sloužit k suchému spánku. Další rok byly stany vybaveny spartakiádními lehátky. Je to takové rozkládací monstrum, na kterém se celkem slušně válí někde u bazénu, ale spát na něm? To bylo trochu náročnější. Večer jsme zalezli každý na své lehátko. Po chvíli, kdy jsme pomalu upadali do spánku, se ozvalo vrznutí taťkova lehátka - chtěl se otočit - a následovala rána....lehátko se složilo a taťulda se ocitl na zemi. Roztáhl lehátko, ulehl...a opět vrznutí, rána a táta na zemi. Zopakoval to asi tak třikrát a pak ho to přestalo bavit. "Vstávej", zavelel a stál nad mým lehátkem. Byla jsem nejmladší a nejmenší, tudíž s největším předpokladem, že moji tělesnou stránku jeho vadné lehátko unese. Prohodili jsme se a zalehli. Ozvalo se vrznutí, rána a otec byl opět na zemi. V lehátku ta vada nebyla a příští rok byly stany vybavené postelemi. Postele byly krásné. Do stanu krásné. Dřevěné a na nožkách. S matracemi. Na naší dovolené zůstal jeden stan prázdný a tak jsme se tam usadily my, děti. Byl to ráj. Dva bráškové, sestřenka a já. Naši se večer bavili u karet a lahvinky něčeho dobrého a my tropili psí kusy ve stanu. Až přišlo ono osudné ráno. Vždycky jsem byla velký spáč, takže se stávalo, že mě mamka budila téměř k obědu. Ale na dovolené jsme mívala rekordy tak do devíti, maximálně desíti hodin. Když bylo ten den už jedenáct, mamka mírně znervózněla, ale ustála to. V 11.30 posílala postupně bratry, ať mě už vzbudí, ale nejstarší brácha vyrazil pro mě do stanu až ve dvanáct. A já nikde. Prohledali celý stan. Prohledali všechny stany. Prohledali i okolní stany. Prolezli všechny blízké i vzdálené kiosky a já stále nikde. Mamka brečela, táta a bráchové běželi na pláž, strýc s tetou proletěli park a já stále nikde. Zoufale seděli u stolu a řešili co dál...mamka chtěla okamžitě běžet pro hasiče a potápěče, taťka navrhoval nejdříve nahlásit mé zmizení na vrátnici a do policejní budky u recepce. Sestřenka se těšila, že si bude moct hrát s mojí chodící panenkou a bráchové jásali, že cestou domů bude v autě víc místa.... "Mami, dáš mi aspoň rohlík? Já mám hlad", ozvalo se na lavičce vedle mojí ubrečené mamky. "Neotravuj mě teď! Copak mám čas myslet na jídlo, když se mi ztratila dcera?" odpověděla mamka žadonícímu hlasu. "Já mám ségru?" překvapeně ze mě vylítlo a mamka se konečně otočila za hladovým hlasem..... Vysvětlení celé záhady bylo prosté. V noci jsem se zamotala do spacáku a usnula. Obvykle jsem spala tak, že mi sotva čouhal nos, takže když jsem spadla na zem a zakutálela jsem se ve spacáku pod postel, vlastně mi to nepřišlo ani trošku divné. Tma a teplo, takže jsem spala vesele dál.....až do jedné odpoledne.