Za sebe se musíš rvát ty sama

Šikana v práci. Nepochopení šéfa. Pocit, že člověk nemá nikde zastání. Dnes a denně o těchto tématech slyším a čtu. Poslouchám to i v okruhu svých přátel a známých a vždycky znovu mě napadne, jak je to možné? To pracují na vedoucích pozicích jenom tyrani a asociálové nebo jsme národ fňukalů, kteří se bojí ozvat a nechají na sobě dříví štípat?

Asi před měsícem jsem potkala svoji spolužačku a zašly jsme na kafe. Samozřejmě jsme probíraly i práci a z ní za chvíli začaly padat nářky na firmu, kde pracuje. Pracuje v jednom supermarketu na pokladně a podle toho, co mi vyprávěla, jsem měla pocit, že denně chodí spíš do vězení než do zaměstnání.... Samozřejmě začala tím, že plat je almužna. Celý den je uvázaná k pokladně a musí škemrat i o to, aby si mohla dojít na toaletu. Když mají hodně zákazníků, nedostane se kolikrát ani na oběd. Pokud zákazníci nejsou, mění se v uklízečku a drhne to, co je zrovna akutní. Plánování směn je taky katastrofa a osobní požadavky se neberou přílíš vážně, nejdůležitejší a jediné kritérium je potřeba prodejny. Nemyslím si, že by mi lhala, ale znám to...každý si ke svému vyprávění přidáváme pár svých osobních, neobjektivních poznatků a když si stěžujeme a chceme být politováni, upravíme si své vyprávění dle svých potřeb. Ať ta skutečnost vypadá ještě drsnější. Ve chvíli, kdy mi začala vyprávět o tom, že je nutí k přesčasům, které jim nikdo nezaplatí a ani nezaznamená....přišlo mi to už příliš. Sama pracuji v řetězci a vím, že tohle bych si nikdy ke svým podřízeným nedovolila....a pak vytáhla perlu. Nedávno markovala nákup jedné zákaznici. Když ji vrátila peníze, zákaznice se ohradila, že jí vrátila o 1000Kč méně. Její vedoucí přepočítala její pokladnu a zjistila, že žádné peníze v pokladně navíc nemá. Udělali i osobní prohlídku, ke které má spolužačka svolila a peníze neměla ani u sebe. Vedoucí se nicméě rozhodla, že zákaznici 1000Kč vrátí, protože stojí o každého zákazníka a naštvaný zákazník, je zákazník, který bude chodit jinam. A ty peníze, že uhradí kamarádka ze svého. Kamarádka to cítila samozřejmě jako obrovskou křivdu, což absolutně chápu a vyprávěla mi o tom snad hodinu. Zeptala jsem se jí, zda se ohradila. Její odpověď byla, že ano, ale že vedoucí si stála za svým. Ptala jsem se, jestli to řešila dál. Jestli šla za nadřízenými své vedoucí, obrátila se na personální oddělení atd, ale odpověděla mi, že ne, protože se bojí a nemůže si dovolit přijít o práci. Probrala to jenom s holkama z pokladen na přestávce a společně si ponadávaly a podělily se o podobné zkušenosti. A v tom to asi je. Absolutně chápu, že v dnešní době, je opravdu těžké sehnat práci a tak se bojíme ozvat. Bojíme se cokoliv říct i když jsme si naprosto jisti, že nám někdo křivdí a v tomto případě dokonce křivě obviňuje a ještě nutí k tomu, abychom ze svého zaplatili něco, co jsme nezavinili. Jenomže pokud budeme jenom mlčet, vedoucím, kteří takto jednají, bude všechno procházet a nám nezbude než si stěžovat stejně postiženým někde u kávy. Jsem přesvědčena, že mnohem větší efekt by mělo, o věci nahlas mluvit na těch správných místech. Pokud má podobnou zkušenost více lidí a jeden z nich se ozve, ostatní se obvykle přidají. Postěžovat si, je fajn, ale připadá mi, že většinou skončíme právě jenom u toho stěžování a pomlouvání. Už moje babička mi ovšem říkala: "Můžeš si stěžovat jak chceš a vždycky se najde někdo, kdo ti podá kapesník. Ale porvat se za sebe, to musíš ty sama. To za tebe nikdo neudělá."