Sepište si projev nad vlastním hrobem

Kamarádka řadu let pracovala jako asistentka generálního ředitele v jedné zahraniční firmě a...byl to stres! Opravdový, neustálý stres. V 35letech se rozhodla že už dost. Vdala se, dala výpověď a odešla do firmy mnohem menší a klidnější. A všechn vypadalo skvěle a asi skvělé i bylo. Až na jednu maličkost....od té doby, co změnila zaměstnání, nemohla spát. Pravá, nefalšovaná nespavost a nepomáhaly ani prášky na spaní. Obešla miliardu lékařů a všichni jí říkali stejnou diagnózu, které odmítala uvěřit: Trpíte nedostatkem stresu! Chybí vám stres!

Když mi to vykládala, byla jsem dost překvapená. V každých novinách, v každém časopise, na internetu, prostě kam se podívám, všude články o tom, jak dnes všichni trpíme nedostatkem času a žijeme v permanentním a neúnosném stresu. Ale že by někdo trpěl nedostatkem stresu? Začínám se trošku bát. Kdo dnes neprožívá stres? Nároky v práci jsou čím dál vyšší, potřeby rodiny také stoupají a my všichni se seženeme za lepšími a lepšími výkony. Opravdu nás to poznamená tak, že už bez toho nejsme schopni být? Je neustálá potřeba stresu to, co nás žene kupředu? Je to ten důvod, proč chceme mít pořád lepší a lepší mobily? Je to ten důvod, proč je většina z nás téměř neustále on-line? Proto chceme stále rychlejší a rychlejší automobily? Nějak tomu nerozumím. Co nás přiměje k tomu, abychom zpomalili? Jak si uvědomíme na čem v životě záleží a co důležité není? V jednom časopise jsem se dočetla radu amerického psychologa Christophera Petersona: Sedněte si a sepište projev nad vlastním hrobem. Projev nad mým hrobem by s největší pravděpodobností sepsala a pronesla moje neteř. Představuji si ho nějak takhle: Do Prahy se teta odstěhovala před třinácti lety. Od té doby jsme její narozeniny slavili bez ní. Dvanáct roků slavila narozeniny v práci - měli inventuru a ona nemohla odjet. Až loni. Konečně přijela! Upekli jsme jí nádherný narozeninový dort. A teta? Než jsme zapálili všechny svíčky na dortu a přinesli ho do obývacího pokoje, teta usla schovaná mezi nevybalenými dárky....... A víte co? Já to takhle nechci. Takový proslov se mi vůbec nelíbí, takže celé své rodince slibuji, že mezi dárky neusnu a svíčky na dortu nenechám vyhořet. Ten dort sníme všichni společně a pořádně si to užijem. Bez televize, bez internetu, bez mobilu. My všichni spolu. A dárky? Chci jednu rudou růži a balíček gumových medvídků...protože je mám prostě ráda. Stejně jako miluju růže.