Fajn lidi nejsou jenom doma.....

Dlouhou, opravdu hodně dlouhou dobu jsem žila z předsudků a zažitých představ o jiných národech......

Tak se vám musím k něčemu přiznat. I já jsem podlehla kouzlu Egypta. Ale trvalo mi to. Poprvé jsem jela do Egypta v roce 2005. Vybavená jsem byla jako všichni turisté – informace z cestovních kanceláří a od přátel, kteří již tuto zemi navštívili. Shrnula bych to do několika doporučení. Moc neopouštět hotelový komplex, protože „domorodci“ čekají na moje peníze a pokud jedu jako samotná žena bez mužského doprovodu a snubního prstenu na ruce, jsem považováno buďto za jednoduchou příležitost, jak si užít s Evropankou nebo jako atraktivní vstupenka do Evropy (moje blonďaté vlasy to jenom podtrhnou). Vybavená těmito upozorněními,jsem strávila v Egyptě třikrát dovolenou zavřená v hotelovém komplexu, popřípadě v davu turistů, kteří se vydali poznávat památky a život v Hurghadě pod dozorem cestovní kanceláře. Nevyhovovalo mi to. Nemám ráda davové akce a chtěla jsem z Egypta poznat víc než jen krásné hotelové komplexy, kde pro turisty (jakožto jeden z jejich hlavních zdrojů příjmů do státní pokladny) udělají vše. A tak jsem se rozhodla a znovu vyrazila do Egypta. Vybavená lepší angličtinou než v minulých letech, jsem si řekla, že už to takhle dál nepůjde a začala jsem více mluvit s domorodci. Sice jenom na hotelu, ale zjistila jsem, že jsou to lidé jako všude jinde. Někteří milí a příjemní, jiní se ženou za penězi a touhou si opravdu jenom užít. Ale měla jsem štěstí a seznámila jsem se se dvěma bratry, kteří se chtěli dozvědět i o nás víc. Prostě z dovolené jsem odjížděla s telefonním číslem, mailovou adresou a pozváním přijet znovu. Jela jsem a to hned v červenci. Bratři pronajali v centru Hurghady byt 3+1 za 3000 egyptských liber (cca 9000Kč) na měsíc. Toho ubytování jsem se krapet bála, protože jsem ještě pořád měla v hlavě upozorňování cestovních kanceláří a známých na nízkou hygienu. Ale byla jsem překvapená. Byt nebyl jako ze škatulky, ale byl nový. Při nastěhování to chtělo vzít koště a hadr s vodou a uklidit zbytky omítky a barvy po malování, ale jinak odpovídal zhruba 4 hvězdičkovému hotelu. Byla tam kuchyňka s plynovým vařičem a základním kuchyňským vybavením, koupelna s permanentně teplou vodou. Ložnice dvě i s čistým ložním prádlem. Klimatizace, větráky, balkóny. V každém domě je maximálně 8 bytů a hlídá je celý den i noc tzv. houseman, který se stará úplně o vše a za malý bakšiš vám dojde i nakoupit. V kuchyni jsem se nejdřív smála, protože představa nakupování na tržnici a vyvařování mě celkem dostala. Ale pánové mě opět překvapili. Vytáhli mě do uliček města a tam jsem zjistila, že na každém rohu je malý krámek, který naprosto odpovídá ba přímo předčí naše večerky. Sortiment jako v našich hypermarketech (výrobky všech známých nadnárodních společností např. Danone, Jacobs, Nescafé, Lipton….) za víc než rozumné ceny. Když jsem se v údivu ptala, jak je to možné a že žiju v představě nákupů na tržnici, dozvěděla jsem se, že klasické tržnice jsou jako atrakce pro turisty a normální obyvatelé tam kupují pouze ovoce a zeleninu, jinak nakupují v těchto malých obchůdcích, kde mají záruku správného skladování. Stejného ponaučení se mi dostalo při nákupu tradičních jídel (kebab, kofta) na ulici. U stánku si pouze objednáte a v přilehlé restauraci vám jídlo připraví. Žádná úprava masa, které leželo celý den na sluníčku a poletovaly po něm mouchy. Nejoblíbenější jídlo egypťanů, a moje už taky,jsou ryby. Objednávali jsme si je v rybí restauraci a taxikář nám ho vždy přivezl až do bytu. Skvělá pochoutka! Vodu jsem si kupovali zásadně a pouze balenou v PET lahvích. Stejnou vodu vám naservírují i v každé restauraci a kavárně a to naprosto automaticky. Stravovala jsem se spolu se svými známými a žádná faraonova pomsta se mě ani nedotkla. Samozřejmě jsem se chtěla okoupat. V tu chvíli jsme vyrazili na soukromé (a placené) pláže. Nedoporučuji pláže v centru města, kam chodí chudina a jsou špinavé. My jsme jezdili na pláž u hotelu Old Vic. Skvělá! Čistá, písčitá pláž s výbornou obsluhou. Nikdo vám nic nenabízí, nikam vás netahá a neobtěžují animátoři. Denní režim jsem si uzpůsobila podle mých přátel. Vstávali jsem okolo 14 hodiny, pak proběhl oběd a odpolední siesta. Do města jsem vyráželi okolo 17 hodiny na kávu, šíšu nebo čaj. Hlavní jídlo jsme si dávali okolo půlnoci a všem vřele doporučuju restaurace v nové části Hurghady jako Spicy, Fish house apod. Večerní procházka po promenádě v hurghadské Marině je naprosto luxusní zážitek. Spousta restaurací, kaváren a obchůdků s výhledem na luxusní jachty. Den jsem končili na nějaké diskotéce nebo jen tak u kávy a šíšy. Od spousty lidí jsem slyšela, že normální Egypťané jsou v podstatě chudáci. Jsou a nejsou. Určitě mají hodně drahé a pro mnohé nedostupné zdravotnictví a sociální péči. Ale na druhou stranu…každá restaurace, hotel má pro své zaměstnance ubytovnu a hradí jim i jídlo. Takže celý výdělek jim zůstává bez potřeby cokoliv utratit. Je pravda, že moji přátelé pracovali 3 týdny v kuse, ale poté měli vždy týden dovolenou, kdy odjížděli domů, do Caira. Překvapila mě informace, že pokud mají ze svého zaměstnání potvrzení dovolené, dopravu do Káhiry mají zdarma. Při cestě na vlastní pěst, by se prý nedoplatili. Také zažitá informace, že syn živí matku a celou rodinu, je malinko zkreslená. Samozřejmě, že živí, pokud na to má a rodina to vyžaduje. Mí přátelé byli z rodiny, kde matka i otec pracují a doma je pouze mladičká sestra. Rodiče po nich peníze nevyžadují, naopak jim v případě potřeby ještě přispějí. A to se nejedná o příliš movitou rodinu. Samozřejmě jsme narazili i na otázky terorismu a kluci to shrnuli slovy, že v každém národě, rase se najdou „blázni“, kteří mají spoustu peněz a touhu ovládat svět. Bohužel v rámci arabského světa jsou rozdíly natolik veliké a muslimů je tak obrovské množství, že teroristé jsou příliš viditelní a příliš bohatí, takže můžou svou sílu demonstrovat celému světu. A tím bych to uzavřela i já. Je jedno jestli je člověk muslim nebo křesťan, jestli je černoch nebo běloch, záleží jenom na tom, jaký je a co od života chce. Za sebe můžu říct, že v Egyptě se mi líbí. Lidé mi připadají uvolněnější, přátelštější a víc otevření pro druhé. Také jsem pochopila, proč jsem z nich měla při dřívějších návštěvách ne příliš dobrý pocit. Nebrala jsem je jako sobě rovné, nadřazovala jsem se a odmítala se přizpůsobit. Takže do ulic jsem vyrážela v tričku na ramínka a šortky nebo mini sukně, byla naprosto normální. Ale ne pro ně. Tentokrát jsem se oblékala střízlivěji. Tričko minimálně s krátkým rukávem, sukně alespoň pod kolena nebo dlouhé lněné kalhoty. A můžu vám říct, že všude se na mě usmívali a nikdo si nedovolil žádná obscénní gesta jako dřív nebo pokřikování na ulici. Prostě byla jsem hostem v cizí zemi a „domorodci“ kvitovali, že respektuji jejich životní styl a víru a snažím se jim přizpůsobit a neprovokovat popř. neurážet jejich vnitřní já. Egypt je nádherná země a já se tam určitě zase vrátím!