Paroubkova kremelská snůška lží

Jiří Paroubek se v politickém důchodu stal urputným advokátem Kremlu, což dělá prostřednictvím lží a zcela nesmyslných konstrukcí. Bohužel k tomu však dostává exkluzivní prostor v MF DNES a na iDNES Premium.

"Je v pořádku dát prostor i jinému názoru. Ale takové názory by měly být od lidí, kteří se v tom vyznají a dokáží to podložit pravdivými argumenty, a pokud to článek nesplňuje, tak by mi byla hanba to vydat, kór v sekci premium," napsal jeden z diskutujících pod textem "KOMENTÁŘ Jiřího Paroubka: Vyklouzne Západ z ukrajinské pasti?", který ve zmíněné sekci a také na názorové straně MF DNES vyšel v pátek.

Tento příspěvek diskutéra nemohl být trefnější. Komentáře jsou sice volnější disciplínou než klasické zpravodajství a Paroubkovo jméno coby bývalého premiéra by mělo být nositelem určité prestiže, ale ani názorový text by neměl být plný faktických nesmyslů a tezí, které se absolutně míjejí s realitou. A tento Paroubkův blábol je jich plný.

Hned v úvodu při úvaze o tom, proč válka na Ukrajině vznikla, předesílá, že požadavky Ruska na demilitarizovanou Ukrajinu mohly být splněny  bezpečnostními zárukami Západu a dalších zemí jako Číny či Indie, a jako příklad uvádí Finsko, jehož neutralitu Sovětský svaz i nástupnické Rusko "striktně dodržovaly." Když pominu otázku, proč by mělo Rusko diktovat nezávislým zemím, jak naložit se svou bezpečností (přičemž tu ruskou nikdo reálně neohrozil), a fakt, že sami Rusové si jako důvod pro vpád na Ukrajinu vymysleli její "denacifikaci", působí tento Paroubkův předpoklad na základě skutečných událostí jako z Marsu. 

Zaprvé opomíjí, že Rusko s Ukrajinou už v 90. letech uzavřelo Budapešťské memorandum, v němž zaručovalo její bezpečnost a územní celistvost. Tuto dohodu však svévolně porušilo už v roce 2014, když zabralo Krym a rozpoutalo válku na Donbasu. Putinovo Rusko dlouhodobě ukazuje, že mezinárodní smlouvy jsou pro něj jen cárem papíru, takže dohoda s tímto prolhaným agresivním režimem nezaručuje protistraně vůbec nic. Zadruhé zmíněné Finsko ležící na hranicích s rozpínavou říší opírá svou neutralitu o velmi silnou armádu a také o pevné vztahy se Západem, bez nichž by bylo pro ruské choutky snadným soustem. Představě, že neutrální demilitarizované Ukrajině přispěchají v případě ruské agrese na pomoc vedle Američanů také Číňané nebo Indové, nemůže věřit ani sám Paroubek. Kdyby se Ukrajina nebyla schopna bránit sama, jak nyní předvádí, už by dávno neexistovala.

Dále Paroubek přesvědčuje o ekonomické síle Ruska a neúčinnosti západních sankcí, což dokládá například tím, že "několika obratnými manévry se Rusku podařilo stabilizovat rubl, který nikdy nebyl vůči dolaru silnější než nyní." Zaprvé Paroubkovo "nikdy" se asi týká jen posledních sedmi let, protože ještě v roce 2015 stál rubl proti dolaru ještě výše, zadruhé jaksi nepřipomněl, že současný rubl není volně směnitelný a jeho kurz je držen pouze uměle, takže je jakousi "Potěmkinovou" měnou.

Navíc cílem sankcí nebyl státní bankrot Ruska, jak Paroubek zmiňuje, ale jeho oslabení, aby si nemohlo dovolit dlouhodobě vést finančně náročnou vojenskou kampaň. A sankce Rusko i přes jeho proklamace o opaku (opravdu je někdo schopen věřit tvrzením z Kremlu?) pociťuje velmi silně a v mnoha oblastech. Například astronomicky stoupla cena mobilních telefonů, obrovským problémům čelí automobilový průmysl, v obchodech chybí dosud běžné zboží a klesá počet pracovních míst. Navíc tyto ekonomické těžkosti se budou ještě prohlubovat. Rusko sice opravdu disponuje zdánlivě nekonečnými nerostnými surovinami, jenže zcela zaostává ve výrobě takřka čehokoliv pokročilého, takže mu obchod se Západem citelně chybí. A i "spřátelená" Čína své technologie raději dodává do USA než do zchudlé Putinovy říše. Pravdou je, že ekonomicky si nevýská ani Západ, ale Rusko trpí daleko víc. Už jen proto, že se svým HDP na úrovni Itálie se nemůže se západní ekonomickou sílou vůbec měřit.

Dále Paroubek nezapomíná pochválit ruskou armádu, na niž ta ukrajinská jakožto na "profesionální a lépe připravenou" nestačí. Navíc se prý zdá, že ruská výzbroj "je minimálně po technické stránce srovnatelná s těmi nejvyspělejšími zbraněmi dodávanými Ukrajině ze Západu." To se možná zdá leda Paroubkovi a ruskému ministru obrany Šojguovi, protože zprávy z bojiště vypovídají o něčem úplně jiném. I pár kusů raketometů HIMARS dodaných Ukrajině dokázalo zbrzdit ruskou mašinerii, byť jich má Ukrajina zatím nedostatek. O lehkých protitankových javelinech na začátku invaze a dalších dodaných pokročilých zbraňových systémech už bylo napsáno taky hodně. Naproti tomu Rusové vrhají do bojů z velké části zastaralou techniku ještě ze sovětských časů a "hloupou" munici, která rovná se zemí celá města.

Právě nebývalá brutalita a bezohlednost dělostřelecké palby je to jediné, čím opěvovaná ruská armáda získává převahu. Kromě nesčetných zpráv o chaosu, který v ruských silách nejen na začátku války vládl, vypovídá o "profesionalitě a připravenosti" Putinovy armády fakt, že přes drtivou materiální i leteckou převahu nedokázala Ukrajince ani za několik měsíců zlomit, utrpěla ochromující ztráty a od Kyjeva se pakovala jako zpráskaní psi. Zpackaný útok na metropoli sice Paroubek ve svém komentáři v MF DNES z 21. května vysvětloval tím, že šlo o rafinovaný taktický tah, ale sami Rusové svůj ústup popisovali jako gesto dobré vůle, takže si zdejší kremlobot nedokázal s Kremlem ani sladit noty.

Což platí i o Paroubkově dalším tvrzení, že ruská armáda asi nebude mít zájem po obsazení Donbasu postupovat dál do centra Ukrajiny. Tímto záměrem se přitom netají ani sami Rusové, kteří už to ostatně sami ukázali i při zmíněné snaze ztéci Kyjev. Zde Paroubek hájí ruské vrahy, jejichž zločiny pochopitelně v celém svém elaborátu vůbec nezmiňuje, dokonce víc, než tak činí oni sami.

Hlavním bodem Paroubkova plácání v situaci, kdy je "zřejmé, že ukrajinská armáda není schopna ruské zábory vojensky získat zpět", je pak volání po okamžitém míru, protože válka otravuje všechny. To je výjimečně pravda, konec krvavého konfliktu si skutečně přejí všichni s aspoň špetkou lidskosti a soucitu k nevinným obětem putinovského řádění. Jenže ne za podmínek agresora. Predikovat situaci na bojišti je záludné a nikdo nedokáže přesně říct, zda Ukrajinci mají na to vytlačit Rusy zpět do jejich zvrácené země, ale měli by se o to přinejmenším pokusit. Zvlášť, když Rusům viditelně dochází dech a drtivá většina Ukrajinců se svého území vzdávat nechce. Volání po ukončení konfliktu v současné situaci je stejné, jako kdyby Paroubek ve druhé půlce roku 1942 prosazoval dohodu s Hitlerem, ať už dál nepostupuje a nechá si, co dobyl, tedy včetně Československa. Jsem přesvědčen, že s někým takovým by se po druhé světové válce ve všech nacisty okupovaných zemích nakládalo jako s vlastizrádcem.

V závěru Paroubek vybízí, že je třeba se smířit s tím, že ukrajinské tanky vítězně do Kremlu nevjedou. Po tom však nikdo nevolá, všem rozumným lidem bude bohatě stačit, když ukrajinské tanky dojedou k hranicím své země a ruské okupanty z ní vyženou. Pak snad utichnou i podobné hlásné trouby Kremlu jako český expremiér.

Nicméně je smutné, že zjevný Putinův přisluhovač dostává právě v MF DNES a iDNES.cz tak prominentní prostor pro šíření svých demagogických úvah a lží. Ze své vlastní zkušenosti můžu vyjádřit přesvědčení, že obě redakce bez ohledu na majitele vydavatelství tvoří z velké většiny novináři, kteří se snaží co nejlépe odvádět svou práci a přinášet co nejobjektivnější informace, včetně těch, kteří referují o válce na Ukrajině. Sekce Premium je pak vyhrazena pro články s "vyšší přidanou hodnotou", které přinášejí texty nad rámec běžného zpravodajství včetně zajímavostí, analýz, rozhovorů s experty či názorů různých osobností. Ty mohou být a také nezřídka bývají kontroverzní, ale měly by mít alespoň reálný základ a logickou argumentaci.