Kdo a proč hájí továrnu na lži

Stop cenzuře, zachovejte svobodu slova, volají odpůrci zablokování prokremelských dezinfomačních webů. Svoboda je přitom to poslední, o co jim jde.

Celý svět zděsily a zároveň rozhořčily informace o masakrech ukrajinských civilistů, které jsou důsledkem Putinovy vražedné invaze do jejich země. Stejně nestoudné jako rozhodnutí ruského prezidenta a chování jeho okupačních vojsk je přitom také aktivita kremelské továrny na lži, která se podobné ohavnosti snaží zakrýt, popřít nebo rovnou svalit na protistranu.

Propaganda je od nepaměti nedílnou součástí válečných střetů, jejichž účastníci se snaží přikrášlit nebo naopak zatemnit realitu podle svých potřeb. Současná ruská mašinérie se však svou absurdností a kosmickou vzdáleností od reality běžným standardům vymyká, jak dokazují stále nové a nové výplody kremelských Goebbelsů. Značné části domácího publika tato masírka díky dlouhodobému působení a absenci jiných zdrojů informací dokonale vymyla mozky, takže je schopna papouškovat nesmysly o ruském mírovém poslání, denacifikaci Ukrajiny či ochraně starého dobrého světa před zdegenerovaným agresivním Západem a NATO (které přitom nikdy ve své historii Rusko ani Sovětský svaz nenapadlo).

U zahraničního publika má tato zvrhlá propaganda poněkud jiný účel. Plně uvěřit kremelským lžím je schopna pouze hrstka naprostých pomatenců, to však ani není hlavním cílem ruského mediálního snažení. Tím je vytvoření nedůvěry, kdy z různých informačních zdrojů chodí natolik protichůdné zprávy, až se jejich příjemci v tomto labyrintu ztratí a odmítají věřit takřka čemukoliv. Následně tak padají do sítí konspirační a dezinformační scény, protože i její sebešílenější fantasmagorie mohou působit srozumitelněji než informační chaos, v němž se střetává mainstreamové zpravodajství se zkazkami a výmysly tvůrců alternativní reality nezřídka živených právě Kremlem. Takto ochromená společnost, jejíž značná část odmítá věřit i běžným zprávám s odůvodněním, že všichni lžou, je pak skrze různé populisty a extremisty snazším prostředkem k prosazování ruských zájmů, protože se neshodne na základních hodnotách ani potřebách své země, natož na rozhodných krocích.

Patrné je to i při současné Putinově válce, kdy po prvotním šoku z ruské agrese a semknutí české společnosti dochází k drolení její jednoty například prostřednictvím rozsévání nenávisti vůči ukrajinským uprchlíkům nebo právě zpochybňování válečné reality, kdy někteří lidé postupně považují Putina a Zelenského za stejné viníky aktuálního konfliktu, i když jeden k vraždění vydal pokyn a druhý se mu jen brání.

Těmto ruským záměrům nahrávají mimo vlastních kanálů také různé dezinformační weby, které se po celé Evropě vyrojily. Je tak zcela pochopitelné, pokud vlády jako ta česká sáhly k utlumení této nepřátelské propagandy, jejímž hlavním cílem je rozeštvání a rozklad společnosti cílové země.

Zarážející je naopak aktivita těch, kteří mají potřebu tuto prodlouženou ruku Kremlu hájit jako nezbytnou součást demokracie a ohánějí se při tom zavádějícími argumenty o cenzuře, svobodě slova, nastupující západní totalitě či orwellovském systému. Mezi tyto samozvané, často údajně konzervativní „bojovníky za svobodu“ patří například exprezident Václav Klaus, jenž je přitom dlouhodobým a otevřeným zastáncem Ruska, které se právě systematickým potíráním nezávislých médií a jakékoliv opozice stalo neomezenou diktaturou jednoho muže. Tato zjevná nesvoboda paradoxně Klausovi nevadí, ale jak dojde na vypnutí prokremelských dezinformačních webů, je podle něj zle.

Tentýž Klaus se pak s dalším cenzurobijcem, europoslancem Janem Zahradilem, může radostí přetrhnout z Orbánova volebního triumfu v Maďarsku, přestože jednou z jeho hlavních příčin byla naprostá mediální dominance v zemi, která maďarské zpravodajství proměnila v neutuchající orbánovskou propagandu. Ne náhodou z předvolebního průzkumu vyšlo, že takřka polovina z obrovského množství voličů FIDESZu zastává i přes Putinem vyvolaná jatka na Ukrajině proruskou pozici, což je zcela zahanbující vizitka – nebo naopak skvělé vysvědčení pro kremelské tvůrce lží.

Z těchto příkladů jasně plyne, že o ochranu svobody ani odmítání cenzury Klausovi a spol., do jejichž tábora se řadí i představitelé komunistů, Okamurovy SPD nebo Trikolóry, vůbec nejde. Jinak by těžko mohli mnoho let velebit Putinovo Rusko nebo Orbána, kteří vládnou nesrovnatelně horšími praktikami, než které tak horlivě Západu vytýkají. Jejich pravou motivaci je kromě touhy po vlastní moci třeba hledat v nenávisti k Západu a jeho liberálnímu způsobu života, která je tak zaslepuje, až v rámci svého domnělého boje za svobodu fandí těm, kteří ji nejvíc pošlapávají.

Svou deklarovanou podporou nijak neregulovaného informačního prostoru přitom nevolají po pluralitě názorů, ale prosazují snahu Kremlu a jeho poskoků vtloukat do lidí své pohádky, aby v Putinovi viděli osvoboditele od zkaženého Západu, v covidu spiknutí mocných nebo v obětech ruského řádění v Buči ukrajinské herce. Přičemž Rusku bohatě stačí, aby příjemci těchto zpráv aspoň odmítali věřit opaku a tím pádem i vlastním vládám.