S obytňákem na cestách 1. část

Spousta lidí o cestování obytným vozem sní. Většina z nich má tento způsob cestování zidealizovaný. Stejně tak, jako jsem to měla ještě nedávno já.

Obytňák, to je takový dům na kolečkách. To je přece krásná představa vozit si svůj domov všude s sebou a mít v každém okamžiku vše potřebné po ruce. To si tak jedete a zastavíte si kdekoli, kde se vám to líbí nebo tam, kde je něco k vidění. Nemusíte hledat ubytování na každý den na novém místě a bát se, že jej neseženete, případně se honit a vynechat i navštívení zajímavých míst, která by opravdu stála za vidění, jen proto, abyste do ubytování dorazili včas. Taky je to o mnoho levnější, než spát v penzionech či hotelích. A ty večeře v romantické krajině při západu slunce a snídaně s pohledem na jeho východ. A považte, máte hlad, sáhnete do lednice, zapnete plyn a uvaříte si. Chce se vám na toaletu, není problém, malou místnůstku pro tyto účely si vezete s sebou. O večerní a možná i ranní sprše ani nemluvě, ta je v té malé místnůstce také.

S těmito krásnými očekáváními si tedy zapůjčíte obytný vůz a dovolená snů může začít. Naše dovolená snů se konkrétně měla odehrát ve Skotsku. Tak tedy vzhůru za dobrodružstvím.

Někteří z našich známých za dobrodružné považovali už to, že jsme si troufli půjčit obytný vůz poprvé v životě, a to zrovna v zemi, kde se jezdí vlevo. Ale co, po 40 letech vlastnění řidičského průkazu a mnoha tisících bezpečně naježděných kilometrů nás, tedy spíše mého miláčka, nemohla tahle nepatrná okolnost nijak zaskočit. A tak si domlouváme pronájem obytňáku přímo u skotské půjčovny. Jelikož nechceme téměř 14 dní strávit v dodávce s poměrně nekomfortním zařízením, rozhodujeme se pro klasický obytný vůz, takzvaný motor home, v nejnižší cenové hladině, který je v půjčovně dostupný.

A tak se stane, že jsme o pár dní později v areálu půjčovny zavedeni k 3,5 metru širokému a 6 metrů dlouhému monstru. Zálibně si ho prohlížíme. Tedy zálibně zevnitř, zvenčí spíše ostražitě. Trochu nás matou oblepená zrcátka, promáčklý bok a mnoho nejrůznějších šrámů. Ti, co si tento krásný domeček na kolečkách půjčovali před námi, museli být strašní řidičtí amatéři. My tomuto skvostu rozhodně nic podobného nezpůsobíme. To můžeme odpřisáhnout. Nafotíme si kvůli kontrole při vracení naše nové autíčko zvenčí i zevnitř, aby nemohlo být sporu, že všechny nedokonalosti již mělo při našem převzetí.

Než se odbydou všechny formality mezi chlapy, kochám se uvnitř vozu. Tolik prostoru, neuvěřitelné. Mini kuchyňka a hned vedle jídelní kout, jak roztomilé. Vyvýšené spaní a pod ním přístup k zavazadlovému prostoru, jak nápadité. Koupelnička s toaletou a tekoucí teplou i studenou vodou, jak sofistikované. Jen letmo se snažím pochytit instrukce zaměstnance půjčovny k provozu této velké pohyblivé nádhery. To je přece záležitost chlapů. Kde se to nabíjí, napouští, vypouští. Co udělat pro to, aby vám teklo to, co je žádoucí, a naopak nevytékalo to, co žádoucí není, a navíc to smrdí. Jak poznat, kdy něco dochází a naopak přebývá. Vůbec to miláčkovi nezávidím. Pochytit všechny ty technické detaily, a navíc v angličtině, vlastně ve skotštině...však on mi to později nějak polopaticky a ve stručnosti převypráví. Tedy jen to nejnutnější, některé záležitosti hodlám ponechat na jeho bedrech.

S čerstvě převzatým „mazlíkem“ vyrážíme z areálu půjčovny k nejbližšímu supermarketu, protože byť nezkušeným cestovatelům v tomto stylu cestování, je nám jasné, že se musíme dobře zazásobit než vyrazíme na skotské pláně, kde hustota supermarketů bude o dost nižší než hustota vřesovišť a ovčích pastvin. Abychom se vyhnuli rušné 4 proudé silnici, vyrážíme k supermarketu zkratkou, která slibuje minimum provozu. Že to nebyla dobrá volba se přesvědčujeme záhy, neboť řídit mazlíka o ploše 21 metrů čtverečních na úzké silnici s rozbitými krajnicemi a přečuhujícími větvemi, kamennými zídkami a dalšími libůstkami, není vůbec jednoduché. A to vše ještě navíc v opačném gardu, než jsme zvyklí. Řidič si hlídá především střed vozovky, to je vlastně docela pochopitelné. Nechce se střetnout s protijedoucími vozidly. A tak o dost menší důraz klade na levou stranu vozu, kde já často zavírám oči v očekávání nárazu. No naštěstí to vždycky nějak vyšlo. Jen ten jediný, zato pořádný šrám, který jsme našemu mazlíkovi způsobili, jsme získali již na prvních 300 metrech po výjezdu z půjčovny. Pak už to vždy tak nějak, byť třeba na milimetry, vyšlo.

Po zastávce v supermarketu může mazlík, obtěžkaný převážně konzervami, vyrazit za dobrodružstvím.

A tak si jedete, po většinu času vlevo (vpravo jen dvakrát, když se miláček spletl a zařadil se po odbočení tak nějak dle zvyku do pravého pruhu, na což byl po chvilce přátelským mrkáním upozorněn protijedoucím vozidlem) a kocháte se výhledy. Tady je potřeba užít jednotného čísla, protože privilegium kochat se má jen spolujezdec. Miláček a řidič v jednom mi dá již po druhém zvolání „podívej, támhle je…“ najevo, že pokud to „támhle je…“ není přímo v jeho zorném poli, když se dívá rovně před sebe, nemá jakýkoli prostor podívat se žádným jiným směrem, neboť je plně zaměstnán hlídáním toho, aby se vešel do svého pruhu, nevymetl každou díru a vyhnul se všemu, co zleva či zprava míjí.

A tak si jedete a díry, to je kapitola sama pro sebe. Velmi brzy zjistíte, že když se vyhnete díře předními koly, díky nějaké matematické chybce při konstrukci vozidla, do ní zcela jistě vletíte kolem zadním. A to nechcete. Protože to se za vámi nejdříve ozve rána jak z děla, pak vám zavržou všechny skříně, o slovo se přihlásí veškeré kuchyňské vybavení, které nadskočí a zase lehne, popadá vše, co bylo jen tak na volno a občas se na vás zvědavě přijde podívat i obsah skříněk. A vy se jen modlíte, zda jste nezapomněli dobře zavřít odpad toalety, protože na návštěvu jejího obsahu fakt zvědaví nejste.

A protože těch dojmů z cesty obytňákem je více než na jeden článek, můžete se na další vyprávění těšit již brzy!