Rozhodovali bychom se jinak, kdybychom znali budoucnost?

Lidský život je poměrně krátký, ta léta uplynou jako nic. A snad proto jsem vždy obdivovala lidi, kteří se v rámci svého života dokázali pro něco nadchnout a napnout k cestě za svým cílem všechny své síly. 

Někteří třeba založili úspěšnou firmu, postavili si vysněný domov či se zaměřili na vybudování společensky prospěšné věci – nemocnice, sanatoria apod.  Dost často si však při svých toulkách do minulosti všímám, že mnoho z nich si plodů svého úsilí nestačilo příliš dlouho užít. Některým v tom zabránilo společenské dění, na které neměli vliv, třeba válka, změna režimu apod. Nebo přišla nemoc či jiná rodinná tragédie.

Naposledy jsem si toto uvědomila při návštěvě památníku Karla Čapka nedaleko Dobříše. V roce 1935 obdržel se svojí ženou Olgou jako svatební dar právo na doživotní užívání domu ve Strži. Bylo mu 45 let, mohl to být tedy výhled třeba na dalších 30 let. A tak se pustili do budování a uzpůsobili si postupně tento dům a rozlehlou zahradu pro vlastní odpočinek a četné návštěvy přátel. Spoustu času a elánu vložili do této práce. Ve Strži prožili krásné chvíle, ale bylo jich tak strašně málo…z možná očekávaných 30 let se staly pouhé 3 roky. Kdyby Čapek věděl, že mu zbývají 3 roky života, šel by touto cestou? Nebo by si schoval drahocenný čas a elán pro něco, co by přineslo rychlejší efekt? Ani Olga si tento dům již příliš dlouho neužila. Zabránila jí v tom válka a později převzetí moci komunisty. Podařilo se jí však alespoň zajistit, aby v jejich milovaném domě vznikl památník Karla Čapka. Je však otázkou, jestli by je oba uspokojilo, že jimi dříve zabydlenými pokoji, kde se odehrávaly jejich životní příběhy a příběhy jejich rodiny a dobrých přátel, nyní prochází zástupy turistů, z nichž někteří místo jen proletí, protože je zde moc málo věcí na efekt a příliš mnoho textu, jenž ocení jen návštěvníci opravdu Čapkem a jeho dobou zaujatí.

Obdobný pocit jsem zažila ale už i dříve. Například při prohlídce vily Tugendhat v Brně. Manželé Greta a Fritz se své vily dočkali v roce 1930 a podle dobových fotografií si ji i se svými dětmi velmi užívali. Žili v ní rodinným i společenským životem. Krásná a šťastná rodinka ve vysněném a velmi netradičním domě s velkým důrazem na detaily, které měly buď praktický nebo výrazný vizuální efekt. Byli mladí, určitě mohli očekávat, že si tuto idylku budou užívat desítky let…těch let však bylo jen 8. Díky svým kontaktům a dobrým informacím se rozhodli odejít do bezpečí v zahraničí již v roce 1938, kdy již byl nacismus hrozbou, ale válka ještě nevypukla. Rozhodli se naštěstí ještě včas a díky tomu se jim podařilo zachránit životy na rozdíl od jiných lidí, kteří příliš dlouho s rozhodováním vyčkávali. Ale muselo to být těžké rozhodování. Ještě Vám smrt za krkem nedýchá, vy žijete tak krátce v nádherném domě, který je Vaším domovem a v němž, když se zavřete, vůbec nemusíte vědět o problémech světa a svět vůbec nemusí vědět o Vás. Přesto toto těžké rozhodnutí dokázali učinit a snad jim ho usnadňovala představa, že se do vily brzy vrátí. To se však již nestalo. Ani manželé, ani jejich děti už nikdy tuto vilu jako rodina neobývali. Vila měla svůj smutný osud, různé druhy určení, prošla si ničením, pak návratem do původní podoby, a nakonec se z ní, podobně jako z Čapkovy vily ve Strži, stalo veřejnosti přístupné místo. Dobře pro nás, veřejnost…ale kdyby v roce 1930 znali manželé Tugendhatovi budoucnost, možná by si své peníze a úsilí schovali a vynaložili je na obdobnou stavbu svých snů na jiném, dlouhodobě bezpečnějším místě.

A tak je asi dobře, že do budoucnosti nevidíme. Možná by nás ta vidina brzkého konce držela v šachu a nedocházelo by tak často k přeměně myšlenek v konkrétní činy. Proto díky všem lidem bystrého ducha a velkého životního elánu, kteří dokázali v rámci svých životů a aktuálních společenských poměrů vybudovat něco, co přetrvalo a může těšit či sloužit dalším generacím.