Pouť do Santiaga - Postřehy poutníka

Cestu do Santiaga má bonbonek úspěšně za sebou a pokud zvažujete, jestli se také stát poutníkem a vydat se na cestu, třeba vám pomohou jeho postřehy po cca 14 dnech poutničení:

• Pokud nejste připraveni na to, že se Vám během pouti objeví zdravotní problémy, na pouť se radši nevydávejte. Zhruba od 3. dne se začínají objevovat marodi, někdo může odolávat déle, ale na každého dojde. Někdo má puchýře, někoho rozbolelo koleno, se kterým má problémy, někomu otečou kotníky, někdo se spálí a někoho rozbolí část těla, o které dříve nevěděl, že ji má. Je zajímavé, že na bolavá záda z těžkých batohů si skoro nikdo nestěžuje. Poutníci mají teorii, že na batoh si poutník prostě zvykne a postupně ho přestane vnímat. Taky se tu říká, že batoh jsou starosti, které si nosíme s sebou a jak si tu čistíme hlavu, starosti odcházejí a batoh se stává lehčím… na mě je tento pohled moc ezo. Myslím, že můj batoh by při zvážení měl pořád svých 8 kg a možná i víc, když v něm ke konci cesty nosím už i suvenýry. 
• Na pouť doporučuji se nevydávat také v případě, že máte problém s dodržováním systému. Nejprve je totiž nutno se celkem rychle dobře zorientovat, co kde v batohu máte. Protože je hloupé chodit kilometry s tím, že opalovací krém nebo kšiltovka by se hodily a vy víte, že je zaručeně někde na zádech máte, jen nevíte, ve které přihrádce. A že můj batoh je v tomto velmi zákeřný, na přihrádky a kapsičky velmi bohatý, což může být výhodou i nevýhodou, záleží jen na vás. Když už se vám podaří se dobře ve svém zavazadle zorientovat, je dobré systém uložení věcí hned po prvním dnu doladit a pak je nezbytně nutné jej dodržovat! Takže rozhodně nedoporučuji postup: “strčím to zatím sem, protože to je po ruce a nemusím sundávat batoh a později to dám na své místo”, protože tak ztratíte velmi rychle přehled o svých věcech! 
• Doporučuji také moc neexpandovat a na ubytku se moc nezabydlovat. Vše je dobré mít pokud možno na jednom a dobře viditelném místě. Nebo snadno něco někde zapomenete. Také při vašich zastávkách po cestě, např. v restauracích nic neodkládejte mimo svůj obzor a když odcházíte, vždy se pohledem vraťte na místo, zda tam nezůstaly ležet hůlky, mobil, peněženka apod. Bez něčeho byste se třeba po zbytek cesty i obešli, něco byste si i mohli dokoupit, ale ne vše je postradatelné nebo nahraditelné. Podaří-li se vám nic neztratit, máte jednu dovednost poutníka zmáknutou!
• Pokud něco opravdu potřebujete, doporučuji si to vzít ne 2x, ale 3x!!! Třeba já si chtěla vzít jen jedny brýle na čtení, nakonec jsem si ale pro jistotu vzala dvoje. A 10. den mám co? No oboje brýle rozbité! Takže si pište, vše pro váš život nezbytné balte 3x! 
• Je dobré si udělat plán každé etapy. Na kolik je to kilometrů a kolik hodin to cca zabere. Doporučuji kilometry, které vám při trasování ukážoumapy.czvynásobit koeficientem 1,3 (vždycky ujdu nakonec víc, než mi mapy slibovaly). A odhadovaný čas doporučuji vynásobit koeficientem 1,5-2, podle toho, jak dlouhé plánujete dělat přestávky. Je také dobré nezvykat si na pomalý rozjezd. Je horší unaven na závěr etapy do ubytka dobíhat než hodinu čekat, až vám otevřou (kecám, mně to vyhovuje právě naopak!)
• Když něco podávaného na snídani vypadá jako med, bude to pravděpodobně mnohem spíše olivový olej. Takže: je-li něco v malé plastové vaničce, je to vedle marmelád a másla a po otevření se překvapivě trocha řídké tekutiny vylije, tak to rozhodně nelijte bezhlavě do čaje, protože se vůbec nemusí jednat o med! Poznáte to tak, že se vám na hladině udělá velká olejová skvrna… asi tak jako nedávno několikrát na řece Bečvě. K ochutnávání čaje bych v tomto případě vůbec nepřikračovala a rovnou bych ho vylila a udělala si nový…i když co s čajem bez medu. 
• Pokud to jde, oblékejte si oblečení pestrých barev. Třeba já preferuji neonově růžovou mikinu. Hnědozelených ztracených poutníků je spousta a těžko se hledají, ale neonová růžová skvrna bude vidět i z vrtulníku, bych si tipla! (By the way: Moje převážně růžové oblečení má jiný příběh a toto je čistě alibistické vysvětlení, kdybych se náhodou v té záplavě růžové cítila trapně.)
• Symetrie není důležitá! I když jak v čem. Třeba batoh je dobré mít seštelovaný rovnoměrně. Ale u párových věcí bych volila individuální přístup. To jest, pokud vás bolí kotník na levé noze a vy si do boty koupíte ortopedickou vložku, není nutné ji dávat i do pravé boty, pokud se pravá noha dosud tvářila spokojeně. Vyřešíte tak možná problém levé nohy, ale na dosud zdravé pravé noze se vám v důsledku zmenšeného prostoru objeví puchýř. Vy se s tím smíříte, vložku ponecháte a další den se vám noha odmění puchýřem dalším. Až ve chvíli, kdy se rozhodnete pro zdánlivě nerozumný krok, a to v levé botě vložku ponechat a z pravé vyndat, odvděčí se vám nohy obě, protože konečně má každá z nich přesně to, co potřebuje.
• Ano, nespravedlnost existuje i mezi poutníky. Vy se také každý večer a často i ráno sprchujete a obden si myjete vlasy. Také si každý den myjete a mažete obličej, nohy i celé tělo. Také si každý večer přeperete zpocené prádlo a ráno se oblékáte do čistého. A přesto po pár dnech začnete na sobě pociťovat různé drobné defekty. Pupínek na bradě, zlomený nehet, suchou kůži, neposlušné vlasy, popraskané rty, pomačkané oblečení a často i obličej. Fajn, pokud bychom takoví byli po pár dnech všichni, jsem s tím OK. Muže poutníky teď vynechám, ti mohou udělat jen půlku z výše uvedených úkonů a vždy budou vypadat tak nějak ledabyle sexy. Problém jsou jiné ženy poutnice. Po pár dnech tohoto stylu života, který na vás, jak už jsme si řekli, začíná zanechávat stopy, se na ubytku začínají objevovat poutnice, které vypadají po příchodu z cesty stejně (dobře) jako po příchodu ze sprchy nebo po ranním procitnutí. Nevykazují znaky kachní chůze, pleť jim jiskří stejně jako vlasy, zuby a oči. Zatímco vaše prádlo nesmrdí, jejich voní. Zatímco vy jste někde opálená příjemně do hněda, ale u lemu oblečení spíše do růžova a pod oblečením jste logicky bledá jako při odjezdu z domova, některé poutnice jsou opálené krásně do zlatova a to prosím všude, byť nahého poutníka jsem ještě neviděla a kdybych se o to pokusila já, získám minimálně velké bílé místo na zádech, ano přesně tam, kde nosím batoh. Mám teorii, že prostě někdo byl pro styl poutnického života stvořen a na někom zanechává (doufám, že ne trvalé) negativní stopy. Patříte-li do druhé kategorie, pečlivě si rozmyslete, zda se na pouť vydáte!
• Pokud chcete jen hltat kilometry, zůstaňte raději doma a vyrazte třeba na pochod Praha - Prčice. Na pouti doporučuji nespěchat, ale jednat podle aktuální nálady a poslouchat svoji intuici. A když vám intuice říká, podívej se za tenhle roh nebo na tomhle místě se na chvíli posaď, dejte na ni. Je dost možné, že právě teď a tady zažijete něco mimořádného. Potkala jsem mnoho poutníků, kteří vyrazili brzy ráno a celou dobu pospíchali a minuly je tak zážitky, které jsem měla já jen proto, že jsem byla na stejném místě v jinou dobu.
• Pokud Vám vadí výstup z komfortní zóny a přílišná blízkost tolika cizích lidí, tak se na pouť také nevydávejte. Ale vězte, že ostatní lidé nekoušou a ve většině případů jsou to přátelští tvorové s podobnými potřebami včetně potřeby kontaktu, chcete-li tak trochu něco jako psi. Když na ně promluvíte, rozdělíte se o svačinu či náplast, většinou se vám na nějakou dobu odmění svou přízní a váš život vám obohatí. 
• Je dobré umět alespoň jeden cizí jazyk (slovenština se nepočítá), ideálně tedy angličtinu. A každý další cizí jazyk může být velkou výhodou, která vám otevře dveře k mnoha zajímavým konverzacím. Ale i s lidmi, s nimiž neovládáte žádný společný jazyk si můžete popovídat… nikdo sice ještě nepřišel na to, jak je to možné, ale existují stovky případů, které to potvrzují.
• Můj názor na nordic walking hůlky na pouti? Někdo je má a někdo ne. Mně docela pomohly v kopcích a v závěrečných kilometrech v rámci delších tras. Ale uvědomila jsem si jednu věc. Když jdu s hůlkami, jdu sice svižněji a ulevuji nohám, ale stávám se v tu chvíli turistkou, která jde v tempu a sleduje, jak cesta ubíhá. Když jdu bez nich, jsem duší poutnice, občas utrhnu suchou trávu a mnu ji mezi prsty, přivoním k bylince a ochutnám ji, občas chytím rukou popruhy batohu a ulevím svým ramenům, občas pohladím kámen a zavnímám jeho teplotu a povrch, oslovím a pohladím nějaké zvíře a díky tomu se mi v hlavě rodí úplně jiné myšlenky. Takže hůlky klidně, ale za mne ne po celou dobu.
• Pokud se bojíte, že vše organizačně a fyzicky nezvládnete, určitě jeďte, protože jen tak zjistíte, že jste se báli zbytečně a že zvládnete mnohem víc, než jste si mysleli.

Pokud máte chuť na 14 dní vypnout, zjistit, co vaše tělo i mysl vydrží, projít všemi zákoutími vaší duše a třeba i zpevnit a posílit nohy, tak zapomeňte na vše výše uvedené a určitě na pouť vyrazte. Nezažijete to, co já. Nepotkáte lidi jako já. Vaše pouť bude mít přesně takovou podobu, jakou si dovolíte jí poskytnout. Ale ať už ji podniknete více či méně dobrodružně, ať už vystoupíte více anebo méně z vaší komfortní zóny, bude to vaše cesta a vy nebudete litovat.