Jak je to s lidským osudem?

Téma lidského osudu kolem mne krouží už delší dobu, ale až konkrétní impuls mne přiměl toto téma nějak uchopit a zpracovat. Tímto impulsem se pro mne stala smutná událost na nedávné dovolené.

Aktivní cyklo dovolená s cestovní kanceláří…druhý den a horská etapa vedoucí do lázeňského městečka v kopcích…po slušném výkonu si vychutnáváme zasloužený odpočinek v kavárně a projíždějícímu blikajícímu vozu záchranné služby věnujeme jen letmou pozornost…po vychutnání si šálku kávy si vychutnáváme i zbytek projížďky a až v opět naplněném autobusu těsně před odjezdem se dozvídáme, že ve chvíli našeho odpočinku u kávy bojoval o kousek dál o svůj život jeden člen našeho zájezdu…bohužel, i přes veškerou pomoc záchranných složek, marně.

Vzhledem k tomu, že se neocitám v obdobné situaci často, začaly se mi hlavou honit různé myšlenky. Připomínala jsem si zpětně útržky, jak jsem jej den předtím viděla u večeře s rodinou jen kousek od našeho stolu, jak jsem jej ráno před začátkem etapy viděla připravovat kola…nic jsem o něm a jeho rodině nevěděla, obrázek jsem si skládala jen podle toho, co se dalo na první pohled vypozorovat.

To, co jsem si z této události odnesla bylo především poznání, že z běžného aktivního života můžete být vyřazeni lusknutím prstu bez jakéhokoli předchozího varování. A ve věku, kdy se se smrtí vlastní nebo někoho blízkého ještě nepočítá. Vlastně to nebylo ani tak poznání, ale spíše připomenutí. Všichni to víme a přitom většina z nás ke svému životu přistupuje tak, jako by měl trvat věčně, a nebo se zárukou trvání do hodně pozdního stáří.

To, že žádnou záruku nemáme jsem si měla možnost připomenout během posledního týdne ještě dvakrát, i když už ne tak zblízka, pouze ze zpráv na internetu. Ve velmi krátké době, prakticky během jednoho týdne, jsem zaznamenala 2 další podobné příběhy. Příběhy mužů jejichž životní cesta se uzavřela náhle ve věku mezi 53 až 63 lety. Tyto příběhy mají leccos společného. A každý ten společný rys ve mně vyvolal otázku, nad kterou se mohu zamýšlet, ale na kterou asi nikdy nenajdu jednoznačnou odpověď.

První společný rys - všichni za sebou zanechali rozpracované projekty, ve dvou případech se jednalo o uznávané lékaře, odborníky ve svém oboru, kteří zachránili spoustu životů jiným lidem. Další byl podnikatel, který „vrátil život“ dvěma rozpadlým zámkům. Všichni bez rozdílu byli pro společnost platní, užiteční, něco trvalého tu po nich zůstane, ale ještě mnoho prospěšného toho mohli pro společnost udělat, kdyby jim byla dána možnost. Proč tedy jejich životní pouť skončila tak zbytečně brzy, kdo nebo co o tom rozhoduje?

Druhý společný rys – všichni byli aktivními sportovci a je dost pravděpodobné, že žili i poměrně zdravým životním stylem. A právě při sportu ten jejich příběh skončil. Dva z nich si smrt našla na dovolené, jeden zemřel při běhu na cestě do práce. Kdyby se rozhodli, že pojedou na jiný typ dovolené, třeba relaxační u moře a nebyli by v danou chvíli na daném místě, nepodstupovali by zvýšenou fyzickou zátěž v konkrétních podmínkách (počasí, lokalita apod.), mohl se jejich život odvíjet jinak? Stejně tak jako v případě třetího muže, který mohl ráno místo běhu do práce zvolit třeba jízdu autem? Nebo máme v osudu napsáno, že toho dne se náš příběh uzavře?

Třetí společný rys – rychlá a neodvratná smrt. Často se zamýšlím nad tím, jak je v obecné rovině lidský organismus sice složitý, ale dokonalý systém, který i přes naše ne vždy šetrné zacházení pořád funguje. A když se v průběhu života stane, že něco částečně či úplně fungovat přestane, většina z toho se díky pokročilé medicíně dá opravit, bez něčeho se dokonce tento systém dokáže obejít úplně. Existují lidé, kteří mnoho let žijí více či méně plnohodnotný život za pomoci různých lékařských zákroků či přístrojů. Lékaři vědí, jak pomoci, mají na to prostředky a život běží dál. Občas, stejně tak jako v těchto třech případech se stane, že se však v těle „rozbije“ něco, co je pro chod těla zásadní a co se ani přes rychlou lékařskou pomoc nepodaří „opravit“ a tato chyba celého soustrojí znamená definitivní konec jednoho lidského příběhu. Proč někdy v lidském těle dokážeme spravit x nefungujících věcí a proč jsme někdy úplně bezmocní? Ani na tuto otázku není jednoduchá odpověď.

Neznám odpověď na otázku v nadpise, ale možná jsem nás všechny přiměla k zamyšlení nad tím, jak využíváme čas, který nám byl dán na tomto světě ku prospěchu svých blízkých, společnosti i ku prospěchu nás samých.

Krásně vystihl tuto myšlenku MUDr. Rudolf Jedlička slovy:

Není důležité člověku, aby žil dlouho, ale aby člověk byl uspokojen svým způsobem života a šťasten svým konáním. Je-li v tomto štěstí člověka obsažen i kousek štěstí jiných, pak je život krásný.