Bonbonek na cestě - Kontrasty

Den třetí - etapa z Esposende do Viana de Castelo, 40 403 kroků, cca 29km. Den plný kontrastů. Však posuďte sami.

Než se začnu pouštět do hlubších úvah, začnu tím, že už vím, jak se musela cítit malá mořská víla při každém svém kroku. Musela se cítit jako já při dnešních posledních 3 kilometrech. Obecně po 20. kilometru už to začínalo bolet. Jinak do té doby jsem si říkala, že to mé nohy zvládají obdivuhodně dobře. A taky mi dnes přišlo, že ačkoli mi batoh ještě ztěžkl nakoupeným proviantem, nijak zvlášť mi na zádech nepřekážel. Ale občas závistivě koukám na lidi, co si dokázali sbalit do 30 litrových batohů, i když vím, že ačkoli vypadají menší, bývají i tak těžké dost. A pak taky potkávám “poutníky” s batůžky max na sváču a pláštěnku. Tak ti jsou buď extra dobří v balení, anebo jsou to ti, co si bágly nechávají vozit od ubytka k ubytku. Nevím, nechci je soudit, ale každý takový poutník je mi lehce podezřelý…

A teď k tomu, proč jsem dnešní článek pojmenovala “kontrasty”. Dnes jsem se část dne prochechtala s cizími lidmi z různých koutů světa a pár hodin poté spolurozhodovala na dálku s dětmi o dalším osudu našeho psa Buffa. Už cca týden rychlým tempem odcházel, ale pořád se jakžtakž držel. Dnes po poradě s veterinářkou jsme ho nechali uspat. 15 let byl součástí naší rodiny, se mnou běhával a vynesla jsem ho v náručí na leckterou skalní vyhlídku při našich výletech. Tak ať je tomu mému psímu parťákovi země lehká…

Dnes jsem vyrazila pozvolna, mělo mě čekat celkem příjemných 20 km. Asi nastala chyba v Matrixu nebo mém plánování, ale když jsem se dovlekla do cíle mé cesty, ukazovaly mi hodinky kilometrů 29. A když vás vše bolí, počítá se každý kilometr!

Dnes jsem vyrážela sama a docela jsem se na to i těšila. Cesta se postupně odklonila od oceánu do vnitrozemí a byla členitější a náročnější, ale zelenější a taková, jak to mám ráda. Kolem 10. kilometru jsem odbočila k jednomu baru, přátelskému poutníkům. Bylo to trochu doupě, menší hubený majitel se nemohl rozhodnout mezi obdivem k Che Gevarovi či Boby Marlimu a vlastně ke spoustě jiných věcí, takže tam bylo všeho plno. Obhlédla jsem jeho kávovar, který vypadal dost profi, takže jsem zariskovala a objednala si kafe. To už od pohledu i prvního doušku potvrzovalo, že to nebyla dobrá volba. Jenže ke kafi mi najednou přistály pišingry, med a buráky. Říkala jsem si dobrá, zkusím tu pobýt aspoň 20 minut, aby se mi stihl trochu dobít mobil. Nakonec jsem odtud odcházela po hodině a čtvrt.

Společnost kolem byla veselá a dost mezinárodní - tři lidé z Irska, starší pár z Itálie a po chvíli přibyl i mladý pár z USA. Zábavě vévodila irská skupinka, starší paní začala zpívat irskou baladu a pak předala štafetu dál. Já byla první na řadě. Kdo mě zná, ví, že zpívám jen v sebeobraně, ale nechtěla jsem udělat domovině ostudu, tedy tím, že bych byla za suchara. Jenže mě napadalo jen Ach synku synku, čímž jsem Čechy reprezentovat zrovna nechtěla. Tak jsem zapěla svoji oblíbenou Pod tou skálou…když mi v průběhu zpěvu došlo, že to bude spíš česky otextovaná americká píseň a jen jsem doufala, že to americký pár neproflákne. Nakonec se do zpěvu pustil i Ital a Američan. Legrace byla, když Američan přiznal, že jeden jeho rodič je Ir a druhý Ital. Angličan z Londýna, který přišel s Číňankou o něco později zase měl dceru s Češkou…svět je prostě malý a úžasně provázaný.

Pan domácí nám mezitím namíchal všem sangrii a pak naléval panáky červeného a bílého portského. Byla to moc milá společnost, ale bylo zvláštní, že jakmile odešli Irové, už tam nebyl ten tmelící prvek a postupně se atmosféra změnila. Za vše jsem zaplatila pouhá 3 Eura, dostala na památku mušli a vyrazila zase na cestu. Šla jsem opět sama do chvíle, než jsem na pár desítek metrů získala psí parťáky. Ode mne sice pohladit nechtěli, ale jinak se jali mě doprovázet. Tedy…ten větší černý pes šel tam, kam šla ta malá bílá potvora fena. Říkala jsem si, pozoruj, jak to dělá, mohlo by se ti to do života hodit. No kromě toho, že si ona dělala prostě jen to, co chtěla a on ji slepě následoval, jsem žádné jiné její know how neobjevila. Až jsem náhle prohlédla. Ta fena totiž hárala. V tu chvíli mi bylo jasné, že až toto její období pomine, půjde její parťák normálně na fotbal, do hospody (nebo jak to u psů chodí)…no prostě už jí nebude stát za zadkem tak, jako teď. Takže zase žádný univerzální návod na spokojený vztah z pohledu ženy jsem neobjevila!

Po 20. kilometru jsem už cítila v nohách únavu. Po 25. kilometru už jsem šla a každý krok bolel. Mé ubytko bylo hned za mostem přes řeku. Kdybyste někdy chtěli zjistit informaci, jaký most je na světě nejdelší, můžete si ušetřit pátrání. Je to tento most ve Viana de Castelo. Wikipedie by se mnou možná nesouhlasila, ale mně tak každopádně připadal. Zítra se musím vyvarovat chyby v Metrixu a musím si naplánovat trasu do 20 kilometrů. Tak snad to klapne!