Národní třída 17.11.1989 - jak jsem to zažil na vlastní kůži.

O 17.11.1989 se hodně mluví, hodně píše, ale přeci jen si dovolím seznámit Vás s vlastními zkušenostmi jak jsem to zažil na vlastní kůži

Začátek – Albertov

S kamarády ze školy (studoval jsem VŠE v Praze) jsme se domluvili, že se zúčastníme povolené manifestace vysokoškolského studentstva dne 17.11.1989, která se konala na Albertově a měla končit položením kytek na Vyšehradě. Akce byla pořádána oficiálně SSM (Socialistickým svazem mládeže). Na Albertově jsme si nejdříve vyslechli – poněkud na tu dobu odvážné – projevy studentských představitelů. Po jejich skončení se dav začal odebírat směrem na Vyšehrad. Vzhledem k tomu, že jsme se měli ještě s někým sejít, čekali jsme, až celý průvod projde a tím jsme se ocitli na konci celého shromáždění. Přesunuli jsme se na Vyšehrad, kde jsme poslali dál všechny přinesené květy. Po položení květin, jsme se po zavelení „čelem vzad“ ocitli rázem v čele celého průvodu. Na Vyšehradě měla celá akce oficiálně skončit, nicméně se dav spontánně rozhodl v demonstraci pokračovat a projít Prahou. Cíle průvodu se vyvíjely dle toho, kam nám byla cesta umožněna. Pokoušeli jsme se nejdříve dostat směrem na Pražský hrad, ale most přes Vltavu byl zahrazen Veřejnou bezpečností a proto se dav rozhodl pokračovat Národní třídou směrem na Václavské náměstí.

Na křižovatce se Spálenou ulicí jsme však narazili na policejní kordon příslušníků SNB, kteří měli na hlavách bílé přilby a před sebou drželi plexisklové štíty. Dav se pár metrů před nimi zastavil a začal s nimi vyjednávat, aby nás pustili dále. Dívky dávaly policistů za štíty květiny, ale příslušníci byly neoblomní. Manifestace se zde tedy zastavila a čekali jsme co bude dál. Dopředu to nešlo a po nějaké době to nešlo ani zpět, neboť SNB pomocí obrněných transportérů opatřenými sítěmi uzavřela dav na Národní třídě mezi kordonem policajtů u Spálené ulice a vzadu u ulice Mikulandské. Neměli jsme tedy možnost úniku.

Kamarádovi Honzovi s Gábinou se podařilo proklouznout mezi transportéry a uniknout, já s Bárou jsme tam zůstali. Chvílemi jsme stáli, chvílemi posedávali a netušili jsme co se chystá. Skandovali jsme „pusťte nás domů“ a „máme holé ruce“ a snažili jsme se ze sevření dostat, ale bez úspěchu. Najednou jsme cítili, že je dav zezadu a zleva tlačen na pravou stranu směrem výloze k nějakému tehdejšímu tuším matematickému ústavu – před podloubí. Natlačili nás tam takovou silou, že křehčí dívky nemohly dýchat a měli jsme všichni co dělat, abychom se udrželi na nohou a nebyli davem ušlapání. Tlak byl tak silný, že se výloha, na kterou jsem byl natlačen prohýbala a měl jsem strach, že praskne. Stěží jsme takto namačkáni jeden na druhého jako sardinky mohli dýchat.

Z kraje podloubí po chvilkách vyběhlo „komando“ několika příslušníků, oblečených v maskáčích (tzv. jehličí) a „vykouslo“ vždy pár nešťastníků z davu. Když jsem byl i já takto oddělen od davu, doslova nás naházeli na hromadu jednoho na druhého u kraje podloubí. Tam nás jednoho po druhém zvedli a poslali nás vyprovázejíce nás obušky, nadávkami typu „já Vám dám demonstrovat vy svině“ a kopanci směrem do tmavého podloubí na Národní třídě směrem k Mikulandské ulici. Tam stál na každé straně za každým sloupem příslušník s červeným baretem a obuškem. Každý jsme si jednotlivě tuto „uličku“ prošli. Bára šla přede mnou a viděl jsem, jak schytala několik ran obuškem i zezadu přes nohy, že málem upadla. Také já jsem dostal několik ran obuškem přes záda a přes ruce, kterými jsem si kryl hlavu, ale také pár kopanců vojenskými bagančaty, přičemž jednu „dobře mířenou“ i do rozkroku. Naštěstí mně trefila jen do třísel, ale moc nechybělo….

Jakmile jsme si prošli trestní uličku podloubím ocitli jsme se v Mikulandské ulici a nejkratší cestou jsme se odebrali na Masarykovo nádraží (tenkrát Nádraží střed) a do svých domovů. Na jednu stranu otřeseni, na druhou stranu rádi, že jsme to přežili bez většího úrazu, ale zejména neuvěřitelně naštváni a rozhořčeni brutalitou, hněvem a arogancí zasahujících příslušníku SNB. Bylo zřejmé, že se nás tehdejší vládnoucí nomenklatura snažila zbít a zastrašit proto, abychom si příště nějaké protesty a demonstrace rozmysleli. Asi sami netušili, jakou vlnu nesouhlasu a protestu tím rozpoutají. Nejen studentů, kteří se zúčastnili povolené a pokojné demonstrace, rodičů, kterým zmlátili jejich děti, ale i dalších občanů, kteří se od přímých účastníků teprve se zpožděním dozvídali, co se vlastně v Praze stalo.

Vládní komunistická propaganda se sice snažila dezinformovat, ale díky výjezdům studentů a umělců do ostatních měst a obcí se všichni občané postupně dozvěděli pravdu o 17.11.1989. Hned 20.11. jsme se dozvěděli, že školy vyhlásili stávku a zjistili jsme, že na (tuším) DAMU sbírají svědectví přímých účastníků demonstrace a tak jsme tam s Honzou zašli sepsat své zážitky. Zároveň jsme „nafasovali“ studentské výzvy, které jsme vylepovali po Úvalech, abychom informovali své spoluobčany o studentských požadavcích. A jak to bylo dál už znáte ….