Nebojte se, on nic neudělá!

Slyšela jsem typickou větu pět vteřin před tím, než se mi zrzavý smeták zakousl do mého, tehdy pětiměsíčního, štěněte staforda, které šlo spokojeně na vodítku.

Malýmu krvácel čumák a majitelka lkala, že to její Alík ještě nikdy neudělal a že neví, co ho to popadlo. Asi víte, kam jsem tu paní poslala, no pro jahody to nebylo.

Za týden se situace opakovala, malý měl stále ještě strupy na nose, když nás zrzavý smeták zahlídl a už si to k nám agresivně štrádoval. Zuby vystrčené, ocas varovně zvednutý, srst naježenou, opět bez vodítka a zase ta věta „Nebojte se, on nic neudělá!”. Chtěla jsem vzít malého na ruku a když jsem ho zvedala, ten nicnedělající Alík se po mně ohnal. Varovala jsem pejskařku předem, že jestli se tohle bude opakovat ještě jednou, příště ho nakopnu a na ní zavolám policajty.

Do třetice všeho špatného,nicnedělajícího Alíka jsem svým přesným kopem vystřelila do vesmíru jak Lajku. Do štěněte si prostě kousat nenechám.

Jsem unavená z toho, jak se lidi neumí chovat a pak čumí jak péra z gauče, když se něco stane. Ač žijeme se psy tisíce let, stále se najdou psí negramoti, kteří se ve společnosti psů neumějí chovat a tací, kteří věří předsudkům a babským povídačkám. Zaryté přesvědčení, že každá fena by měla jednou mít štěňata, že pokud je pes malý nemusí poslouchat, že syrové maso udělá z vašeho Punti krvelačnou bestii a pak mé “oblíbené” - to o existenci bojových plemen. Nevím, jestli tahle nevzdělanost postihla jen Londýn, nebo populace tak celosvětově hloupne.Vlastním dvě různá plemena, která vyvolávají absolutně protichůdné reakce. Máme psa z reklamy na toaleťák, plínky, hypotéku i pivo. Symbolem štěstí dnešní doby, mladé rodiny s domem s červenou střechou a anglickým trávníkem, se stal labrador. V představách veřejnosti se jedná o slepeckého medvídka, který je tak mírumilovný, že si k němu můžu dovolit všechno a on nic neudělá. Labradora si pohladím, když procházím okolo, pohladím si ho, když poslušně sedí u nohy a čeká na přechodu, zamlaskám na něj, aby ke mně mohl přijít a já si ho mohl pohladit nebo pošlu své děti, aby si ho pohladily. Vždyť je to přeci labrador, ten nic neudělá.

Je tak těžké přijít a zeptat se, zda je to v pohodě? Nejen ženy, ale i labradoři mají své dny, a i když ten náš vám maximálně oblízne obličej, ten další už nemusí.

Naším druhým psem je nyní rok a půl starý stafordšírský bulteriér. Ten, kterého pokousal nicnedělající Alík, taky neagresivní kokr a mírumilovnej jezevčík. Mysleli byste si, že to bude naopak, když je on to “bojové plemeno!”, zatím však vypadá spíš na bojové vemeno. Čekala jsem, že lidé budou přecházet na druhou stranu ulice, ale opak je pravdou.

Na cestě domů z parku dítě odhodilo koloběžku v dáli, sedlo na chodník a objalo našeho dvacetikilového mazánka okolo krku. Maminka tlačící kočár se usmívala jakože, to je ale roztomilý pejsek. Nejen, že jí úsměv přešel, ale ještě se cítila dotčená, když jsme jí řekli, že tohle by si její dítko dovolit nemělo.

Není týden, aby se nestalo něco, co by nestálo za zmínku. Vždy je to jen a jen o lidech. Ti chudáci psi za nic nemůžou. Ignoranti se najdou jak na straně pejskařů, tak na straně odpůrců tohoto čtyřnohého fanatismu, a přitom by stačil jen zdravej selskej rozum nebo aspoň nesahej na to, co ti nepatří!