Kdo z koho aneb návrat do rodné vlasti

Pětkrát za den mě někdo seřve a dvakrát šlápnu do psího výkalu. Návrat do Čech po 8 letech. Vždyť se toho zase tolik změnit nemohlo nebo ano?

Odešla jsem v době, kdy internet v mobilu byl stále ještě utopie a nejexotičtějším jídlem, které se dalo sehnat byly podzimní závitky místo těch jarních. Pivo stálo dvacku a cheeseburger v mekáči taky. Teď stojí pivo pade, čízburger třicet tři a na každým rohu vyrostlo hipsterský bistro místo čínského. Můžete si objednat otevřený sendvič s vajíčkem creme fraiche, abyste záhy dostaly krajíc chleba s vajíčkovou pomazánkou. Pokud se poštěstí, fláknou vám na to pár klíčků, protože klíčky jsou v módě a na instagramu vypadaj líp než zvadlá petržel. Cenově to vyjde stejně jako největší výdobytek hipsterské kuchyně – opečená topinka s rozmačkaným avokádem. A dvě kila z výplaty jsou, no vy víte kde.

Dražší pivo a obliba avokáda, mě zas tolik nepřekvapila, na to jsem byla zvyklá z Londýna, ale zákaznický servis mě doslova vyšokoval. Heslonáš zákazník, náš pán se změnilo na jestli tady pudeš, dostaneš flákanec. A má oblíbená věta budu si stěžovat má v Česku stejnou váhu jako Babišovy sliby. Co si budem povídat, nepatřím zrovna mezi chodící smajlíky. Nepotřebuji, aby byli všichni vytlemený jak lečo, zdravili ještě, než otevřu dveře a oslovovali mě po anglicku zlatíčko. Prostě strohá odpověď na pozdrav by byla fajn. Jenže prodavačka na úseku zahlásí “A co vy?” A já mám chuť odpovědět “Já nic, já velryba”, ale místo pokusu o vtip si úslužně řeknu o dvacet deka uzenýho sýra.

Zapomněla jsem tuhle hru na to, kdo je větší drsoň. Záhadným způsobem mi česká sprostá slova nejdou přes pusu, a tak si ze mě dělá Meba srandu, že z lvice se stala ušláplá šedá myš, která se každej den nechá seřvat někým jiným. Jednou je to pokladní, která mi místo jedněch piškotů namarkuje 253 balení, a ještě se cítí dotčená, když chci vrátit peníze. Pak kurýr, kterému se nelíbí, že odesílatel omylem napsal číslo vedlejšího vchodu a musí kvůli tomu být nechutnej. Jindy zas příjemná úřednice za přepážkou na imigračním, která na můj nevinný dotaz jen ukáže na dveře a příjemným hlasem nehtů jezdící po tabuli řekne strohéven. Tam “venku” na mě byla milá zase jiná paní poté, co jsem jí požádala, jestli by si toho svého pejska, který se snažil nemilosrdně oplodnit mého labradora, mohla přivolat. “Aby si se neposrala”, odpověděla a nechala psa dál vykonávat homosexuální orgie. 

Když už jsme u těch českých pejskařů. Je to zvláštní skupina fanatiků, která sice koupí svému Alíkovi pelíšek z kašmírové vlny, každý měsíc ho vezme do salonu krásy a po večeři mu vyčistí zuby, ale při venčení polovina z nich předstírá, že nevidí, že se jejich pes vydělal doprostřed chodníku a ti ostatní sehrávají před kolemjdoucími divadýlko, za které by zasloužili minimálně českýho lva. Zmateně prohrabávají všechny dostupné kapsy a tváří se, že pytlík na psí výkaly jen hledají a skoro už už se chystají tu hromádku ze země sebrat. Když ale dotyčný pozorovatel zahne za roh, pejskař rychlým krokem opouští místo činu a předmět dotyčný zůstává stále na chodníku, i když je to třeba před vchodem do domu.

Onehdy jsem sledovala takovéhleho maníka. Hodně nenápadně, asi z metrového zpovzdálí. Tvářil se dosti sklesle. Vypadalo, že je smutný, protože nemůže sebrat tu hromadu, co jeho pes, velikosti poníka, vyprodukoval. Dokonce volal na manželku, jestli pytlík nemá a oba rozmrzele vrtěli hlavama. Sáček se nenašel. Rozhodla jsem se situaci zachránit. Nabídla jsem mu můj ekologický biologicky rozložitelný pytlík s kokosovou vůní z dovozu. Ze západu!  

Týpek ale asi neměl rád kokos, protože se nezačal tvářit nadšeně, ale svraštil obočí, povytáhnul horní ret a ani nepoděkoval. Skoro to vypadalo, že je naštvanej, tak jsem si radši počkala, až toho bobíka sebere. Přece jen bych nerada, abych můj eko-bio pytlík darovala na prázdno a nerada bych si ho při procházce zase našlápla. Kdyby bobky v podrážce přinášely štěstí jako čtyřlístky, stopro bych vyhrála ve sportce, i když nesázím.