Promarněná generace

Fotbalový svaz podržel ve funkci hlavního trenéra Jaroslava Šilhavého. Pokračuje tak v nešťastné tradici zmaru fotbalových generací.

Okolo počátku milénia měla reprezentace k dispozici kádr, který budil respekt i v mezinárodním srovnání. Pavel Nedvěd patřil k hvězdám italské ligy, Patrik Berger s Vladimírem Šmicrem si užívali angažmá v Liverpoolu, Karel Poborský v Benfice a později v Laziu dokazoval, že EURO 1996 nebylo v jeho podání výjimečnou záležitostí a příběh Jana Kollera v Belgii a později v Německu připomínal pohádku. K tomu přičtěte několik dalších legionářů na slušných zahraničních adresách (namátkou Tomáš Řepka ve Fiorentině, Radoslav Látal v Schalke a Radek Bejbl v Atleticu Madrid) a obvyklou solidní úroveň hráčů pražských S. Zároveň si v kategorii Lvíčat (U-21) vychovával Karel Brückner smečku vlčáků, která v kvalifikaci i na závěrečném turnaji v roce 2000 udivovala velmi zábavným fotbalem, který smolně stačil „jen“ na stříbro. A to se na turnaji neukázal ani tehdy nejblýskavější talent českého fotbalu Tomáš Rosický.

Kombinace již ostřílených legionářů v nejlepších letech a dravého mládí dávala naději na mimořádné úspěchy v budoucnosti. Ale ten potenciál se podařilo naplnit jen částečně a na krátký časový úsek. Nejprve Jozef Chovanec trestuhodně zvoral kvalifikaci na Mistrovství světa v roce 2002. Po něm převzal tým Karel Brückner a po zapracování „svých“ mladíků s ním udivoval fotbalový svět jízdou, kterou v prodloužení semifinále mistrovství Evropy utnula hlavička Traianose Dellase. Bohužel pak již kombinace zdravotních trablů a stárnutí hlavních hvězd naznačila herní a výsledkový úpadek. Vystoupení na mistrovství světa v roce 2006 bylo přinejlepším rozpačité a přestože vypadnutí ve skupině mistrovství Evropy v roce 2008 jde označit za smolné, tatam byl ten zábavný fotbal, který zvedal diváky ze sedadel ještě několik let předtím. A sestupná tendence dál pokračovala…

Souběžně s tím klesala úroveň angažmá našich reprezentantů. Už nechodili na ty nejlepší adresy v top soutěžích. Nechodili ani do klubů o trochu horších, co třeba nemají ambice na Ligu Mistrů, ale ve svých soutěžích pravidelně bojují o pohárové příčky. A nakonec zbylo jen pár hráčů, co v top ligách vůbec získalo nějaké angažmá.

Možná jsme zapomněli vychovávat mladé talenty, navíc se rozrostla konkurence. Ale troufnu si říct, že to hodně souviselo i s tím, jak v té době vypadal český fotbal celkově. Nudná podívaná, dominovala snaha nedostat gól. Vítězilo se silově, branky padaly z brejků a ze standardek. Normovaný uniformní fotbal bez zajímavých osobností. Vždyť i případné úspěchy v juniorských kategoriích plynuly z dokonale týmového výkonu, v němž vynikal tak maximálně brankář. A případný talent svou slávu neunesl a potenciál nenaplnil (Fenin).

Pak se objevil Pavel Vrba a ukázal, že i v Česku lze dlouhodobě uspět s aktivním útočným fotbalem. A dokonce k tomu stačí pár odložených hráčů s dostatečnou motivací. Pak můžete důstojně konkurovat i světovým velkoklubům. Po něm to dokázal opakovaně ve Slavii i Jindřich Trpišovský a podobné ambice má bezesporu i současná Sparta. S tím zábavnějším fotbalem si českých hráčů zase začali všímat na prestižnějších adresách. Benfica, Feyenoord, West Ham, Leverkusen, to jsou lepší štace než Něcospory v Turecku. Zároveň oba pražské kluby dávají docela dost šancí mladým hráčům a investují do jejich výchovy. Bohužel tohle zlepšení klubového fotbalu, zlepšení, které asi není náhodné a signalizuje celkové progresivnější myšlení jejich managementu, nezachytili na Strahově na fotbalovém svazu.

A tím se vracíme obloukem na začátek tohoto článku. Karel Brückner ve „své“ U-21, která svůj cyklus zahájila na podzim roku 1998, hodně spoléhal na hráče z menších klubů. Ujfaluši, Jankulovski a další si ve svých klubech k Evropě maximálně lehce přičichnuli, ale byla to právě reprezentace lvíčat, která je uvedla do světa mezinárodního fotbalu. A byť jsem u toho nebyl, jsem přesvědčen, že jejich kariérám nesmírně prospělo, že hledači talentů je viděli hrát kvalitní, atraktivní fotbal, během kterého prokázali, že se svými individuálními dovednostmi mohou měřit s vrstevníky z fotbalově vyspělých zemí. Jak je na tom U-21 dnes? Bohužel, je to tristní pohled. Přestože máme již několik cyklů k dispozici opakovaně docela zajímavý kádr, tým vedou trenérští dinosauři jako Krejčí či Suchopárek. Hrát aktivní fotbal, nebát se kombinací, dostávat se do šancí? Proboha jen to ne. Hlavně zodpovědně bránit. Třeba nám pak vyjde nějaká standardka. Kdybych byl skaut sledující fotbalové naděje, při zápasech lvíčat bych si na tabletu raději z nudy luštil sudoku.

Bohužel na těchto základech je vystavený celý reprezentační úsek. Když přešel Karel Brückner na post hlavního trenéra, začalo hrát áčko ten samý náročný (a divácky atraktivní) styl, jako předtím prosazoval u U-21. Kdyby dnes někoho napadlo instalovat do pozice trenéra reprezentace Jana Suchopárka, herní obraz by se nezměnil. Byl by to retro fotbal.

Špičkové kluby v Evropě i u nás sdílejí několik prvků. Když přišel Jindřich Trpišovský do Slavie, požadoval jako první posilu brankáře, který umí dobře nohama. To samé Brian Priske ve Spartě. A Guardiola v Manchesteru City a Klopp v Liverpoolu. Proč? Protože tým, který si může pomoci v rozehrávce brankářem s konstruktivní rozehrávkou, hraje opravdu v jedenácti. Ne deset mužů v poli a gólman. Viděli jste zápas Sparty v Hradci? Přestože hrála většinu času oslabená o vyloučeného hráče, díky Vindahlovi a jeho rozehrávce se nedostávala pod tlak. Kdyby byl v brance někdo bez rozehrávky, spousta situací by končila odkopem nazdařbůh a následným dalším útokem. Tato schopnost je dnes důležitější, než reflexy a zákroky na čáře. Brankář s dobrou rozehrávkou umožňuje totiž hrát tak, že se soupeř do šancí dostane jen málo. I když nechytne nic navíc, výsledek je pořád lepší, než u čarodějů ze staré školy (posíláme pozdrav Florinu Nitovi).

Proč si Jindřich Trpišovský před lety vyžádal jako posilu Ondřeje Kúdelu, přestože mu bylo už jednatřicet a šlo zdánlivě o tuctového ligového harcovníka? Protože v něm viděl schopnost číst hru a rozehrávat. Stejně jako ji viděl v Davidu Hovorkovi či dnes v Sheriffu Sinyanovi. Proto stáhnul na pozici stopera Tomáše Holeše. Podívejte se na Priskeho Spartu. Filip Panák a jeho vidění fotbalu je mimořádná zbraň. Často dokáže z obyčejné situace vytvořit místní přečíslení či otevřít prostor k útočení. Ladislav Krejčí si také s míčem dobře rozumí a tvůrčí rozehrávka není zcela cizí ani Vitíkovi se Sörensenem. I v českém fotbalu je tak možné najít slušné tvůrčí stopery a dobře je využít. Jaroslav Šilhavý naproti tomu donedávna lpěl na Ondřeji Čelůstkovi či Tomáši Kalasovi, tedy obráncích ze staré školy s výraznými limity. Do nominace se dostává Jakub Brabec či Patrizio Stronati. Nic proti nim, ale očekávat od nich konstruktivní pojetí či otevírání prostorů?

Můžete říct o Jaroslavu Šilhavém, že nějakého hráče jako trenér reprezentace objevil? Karel Brückner si vypiplal Reného Bolfa, tehdy zapomenutého stopera Baníku, který se díky němu dostal do francouzské ligy. Z přehlíženého Tomáše Galáska udělal základní stavební kámen. Kdy vás nějaké jméno v nominaci Jaroslava Šilhavého překvapilo a řekli jste si, panečku, trenér reprezentace má přehled, o tomto hráči jsem nevěděl? Obávám se, že už dlouho ne. Dokonce i seznam náhradníků opakovaně obsahuje jména hráčů bez jakékoliv perspektivy, jako Jugas či Pekhart, při minulém srazu třeba Kopic. Chybělo na něm ovšem jméno Matěje Ryneše, který se začíná prosazovat ve Spartě. Proč trenér uvažuje o třicátnících, kteří ani v nejlepších letech v reprezentaci nic neukázali, ale ignoruje mladého kluka, který má mnohem větší potenciál?

Český fotbal má na víc. Dva největší kluby trénují kompetentní trenéři s moderním stylem, založeným na intenzitě a aktivním pojetí. Oba týmy se prezentují fotbalem, jehož základem je kvalitní rozehrávka všech mužů na hřišti, včetně (ba možná především) brankářů a stoperů. Oba kluby generují zajímavé hráče s českým pasem, ze kterých lze sestavit kostru reprezentace vylepšenou o krajánky z nejlepších lig. A i v ostatních oddílech se objevují talentovaní hráči.

 Bohužel, svaz jim nedokáže zajistit schopné vedení v klíčových kategoriích při přechodu do dospělosti. Namísto aby je nastartovali k hernímu progresu, vedou je trenéři v U-21 ve stylu, který je už několik dekád zastaralý. Tím si ořezáváme základnu pro nejvyšší patro.

Reprezentační áčko má být výkladní skříní českého fotbalu. Mohlo by hrát atraktivní fotbal v moderním střihu, který by bavil a se kterým by mohlo být konkurenceschopné i na mezinárodní scéně. Mohlo by posouvat hráče k lepším angažmá ve větších klubech a náročnějších ligách, kteří by na oplátku získané zkušenosti a dovednosti vraceli na hřišti v dresu se lvem na prsou. Není tomu tak. Jaroslavu Šilhavému nelze upřít, že stabilizoval situaci po strašidelné éře Karla Jarolíma. Ale s ním na lavičce český fotbal už několik let stagnuje. Generace okolo Tomáše Součka a Patrika Schicka, výhledově doplněná o Matěje Kováře, oba Jurásky, Martina Vitíka či Adamy Hložka a Karabce, by si mohla dělat vysoké ambice i na mezinárodním jevišti. Naneštěstí jí lze prorokovat, že svého potenciálu nikdy nedosáhne kvůli nekompetentnímu vedení. Bude to další promarněná generace…