Soudci nemají věřit obětem

…ale mají je brát vážně. Ačkoli to zní obdobně, mezi oběma přístupy je ve skutečnosti značný rozdíl.

Česká společnost aktuálně sleduje kauzu Dominika Feriho a jeho obvinění ze znásilnění. Spáchal pan Feri činy, za které stojí před soudem? A pokud ano, jaký trest by byl spravedlivý? Od různých aktivistických skupin dokonce zaznívají názory, že soud s panem Feri je klíčový pro budoucí percepci sexuálního násilí v ČR a ochranu obětí, zkrátka přelomový případ. Tato konkrétní organizace se jmenuje Věřím ti.

Chápu volbu názvu a ten spolek zjevně vykonává bohulibou činnost. Oběti sexuálního násilí potřebují místo, kde jim budou věřit, kde se jim dostane útěchy i praktické pomoci a kde nebudou čelit otázkám jitřícím rány. Ideální úloha pro neziskový sektor v občanské společnosti.

Úloha trestního řízení však spočívá v nalezení skutkového stavu. Soud se snaží zjistit, jak skutkový děj probíhal a činí tak podle provedených důkazů. V případech znásilnění bude takovým důkazem typicky svědectví oběti. Jenže kdo to je svědek a co to je svědectví? Když se nad tím zamyslíte (a ještě lépe si pro inspiraci otevřete nějakou odbornou právnickou literaturu), patrně dospějete k definici, že svědek je osoba, která byla přítomna nějaké události a tuto událost vnímala svými smysly. Svědectví pak je přenosem informace, kterou si svědek o této události uložil do své paměti.

Pohádali jste se někdy s manželkou či partnerkou o nějaké maličkosti, jako seznam zboží k nákupu? Všimnuli jste si, jak úporně oba hájíte svou pravdu? Jak si vaše lepší polovička jednoznačně vybavuje, že vám říkala, ať koupíte aviváž, zatímco vy byste přísahal na zdraví svých dětí, že chtěla pouze prášek na praní a o aviváži nepadlo ani slovo?

Jestliže se nelze spolehnout na lidskou paměť ani v tak banální situaci, tím spíše bude nedokonalé svědectví člověka o ději, který se hluboce dotknul jeho intimní oblasti. O události, v jejímž průběhu cítil silné emoce. O události, ke které se pravděpodobně nerad vrací.

Lidská psyché je však ještě větší potvůrka, než se zdá. Naše vzpomínky nám neustále upravuje podle našich pozdějších zkušeností. Šahá do nich, protože máme vrozenou tendenci se dělat lepšími i sami před sebou. V našich vzpomínkách jsme to zpravidla my, komu bylo ublíženo. Jsme to my, kdo se choval tak, jak se má. A čím déle času od děje uplyne, tím výraznější tyto úpravy jsou. Pozor, vůbec nemluvím o lidech s nějakým extrémním morálním defektem! Tohle děláme my všichni. Dělají to oběti a světě div se, dělají to i pachatelé.

A tak se může stát, že obyčejný konsenzuální pohlavní styk projde ve vzpomínkách zásadním vývojem. Morální kocovina („S kým jsem to proboha vlezla do postele? To jsem vážně taková běhna?“), kombinovaná s osobním zklamáním („Tak jemu šlo jen o jedno…“) vytvoří podhoubí pro alternaci paměti. Do vzpomínek se vloudí prvky událostí, které se v reálu nestaly („Prosila jsem, ať toho nechá.“). A ovšem obdobné procesy se dějí i v mysli pachatele („Nebyla úplně opilá, jen lehce pod vlivem. Nesnažila se vyprostit z mého sevření a rozhodně jsem nemusel překonávat žádný upřímně míněný odpor.“). Nejhorší je, že proces alterace myšlenek je schopen z nás udělat oběť i nevinného tak dokonale, že tomu sami uvěříme. Pak už vůbec nelze mluvit o lži, neboť lež závisí na vědomém sdělování informací, o nichž víme, že nejsou pravda.  

Když věříte oběti, berete její slova za bernou minci. Když ji berete vážně, hodnotíte i důvěryhodnost jejího svědectví. Kladete si otázky, které jdou za běžný psychologický profil osobnosti. Zvažujete rizikové faktory ovlivňující kvalitu a spolehlivost výpovědi, zejména čas, jenž uplynul od události. A můžete dojít i ke zdánlivě paradoxnímu závěru, že oběť nelže, nicméně popisované události se nestaly.

Práce soudů je v případech znásilnění opravdu nezáviděníhodná, zvláště v kauzách, kdy je již výchozí situace poněkud fuzzy. Jsou pod obrovským tlakem veřejného mínění, které chce tyto skutky trestat, děj se co děj. Mnozí soudci jsou určitě i pod tlakem vnitřním, kdy mají před sebou oběť, se kterou obyčejně lidsky sympatizují, ale ve věci je těžká důkazní nouze a všechno je to právně děravé jak cedník. Co potom? Dát na pocity? Anebo si připomenout základní zásadu trestního práva In Dubio Pro Reo?    

Takže jak to podle mě je s tím Ferim? Já nevím. Jak se lidově říká, já mu u toho nesvítil a na zprávy v novinách nedám. Nicméně bude-li příležitost, rád si přečtu odůvodnění verdiktu, ať již bude jakýkoliv. Abych viděl, zda soud věřil či bral vážně.