Sňatky gayů aneb kdy zanikne Izrael?

Přiznávám, jsem vinen… Titulek je past na čtenáře. Článek vůbec nehledá kauzalní spojitost mezi těmito tématy. Ve skutečnosti mi jde o to poukázat na dynamiku společenských názorů a její dopad na politiku.

Píše se rok 2004 a ve státu Illinois probíhá kampaň do senátních voleb. V rámci této kampaně dostává jeden z kandidátů otázku na téma manželství pro homosexuální páry. „Manželství je vztah mezi mužem a ženou,“ odpoví a dodá: „zároveň si ale myslím, že máme povinnost zajistit gayům a lesbám taková občanská práva, která jim umožní navštěvovat se v nemocnicích, předávat si majetek a zajistí, že nebudou diskriminování na pracovním trhu.“ Proč tedy neumožnit manželství pro všechny? „Máme své tradice, které je potřeba zachovat.“ Ten kandidát uspěl. Jmenoval se Barack Obama.

Střih do roku 2012. Blíží se prezidentské volby. Dřívější senátor z Chicaga již čtvrtým rokem sedí v Oválné pracovně v Bílém domě a chystá se obhajovat post prezidenta USA. Ještě při první kandidatuře myšlenku manželství pro všechny odmítal. Nyní před televizními kamerami sděluje národu, že jeho názor „se vyvinul“ a nyní oficiálně podporuje stejnopohlavní manželství. Po úspěšné obhajobě úřadu spouští kontroverzní legislativní ofenzívu prostřednictvím tzv. exekutivních příkazů na podporu gayů a leseb. V roce 2015 americký Nejvyšší soud těsnou většinou v nálezu Obergefell v. Hodges stanoví, že podle 14. dodatku ústavy USA mají jednotlivé státy povinnost zavést oddací listy pro všechny páry, bez ohledu na jejich pohlaví. Bílý dům je nasvícen do barev duhy a sám Obama extaticky hovoří o obrovském vítězství pro Ameriku.

Co se stalo, že se během několika let změnil Obamův názor na manželství pro všechny z kultivovaného „Ne“ na hlasité „Hurá!“? Mám silné podezření, že odpověď nebude moc hezkým svědectvím o pevnosti přesvědčení úspěšných politiků. V roce 2004 bylo proti manželství pro všechny cca 60% Američanů. Zhruba poloviční množství bylo pro a zbytek nevěděl. Existoval znatelný rozdíl mezi stranami, nicméně ani většina levicově smýšlejících voličů nebyla pro. Podporovat manželství pro gaye a lesby by vám zkrátka v roce 2004 s jistotou prohrálo volby. Právě okolo roku 2012 se situace změnila, jak ukazuje graf, který najdete ve článku Pew Research Center.

Dnes je podpora „LGBTQ+“ jedním z nejhlasitěji komunikovaných témat politiků demokratické strany a jejích mediálních nohsledů. Kdybyste v roce 2004 upadli do kómatu a probudili se dnes, nestačili byste se divit. Anebo možná ne, protože již v roce 2004 byl tento trend předvídatelný. Manželství pro stejnopohlavní páry totiž výrazně podporovali příslušníci nastupující generace. Mělo svou podporu v akademickém prostředí, v médiích, v Hollywoodu. Zkrátka ve všech institucích, které formují veřejné mínění. Mělo svou podporu ve stranických sekretariátech a think tancích, ještě před tím, než do těch pozic dospěli vrcholní politici. Byla to jen otázka času. V aluzi na výrok Maxe Plancka lze říct, že odpůrci manželství pro gaye a lesby nebyli přesvědčeni ke změně názoru, oni prostě vymřeli.

Co to má ale společného s Blízkovýchodním konfliktem? Vždyť většina obyvatel USA stojí na straně Izraele. Tak se podívejte na grafiku ve článku amerického veřejnoprávního rádia:

Podpora Izraele strmě klesá s věkem. Mladí lidé jsou výrazně více protiizraelští, než starší generace.

Věk ale není jediné kritérium. Víte, na čem ještě záleží? Na politické afiliaci. Konzervativci podporují Izrael výrazně častěji, než liberálové.

Nad jednotlivými antisemitskými incidenty lze mávnout rukou a hovořit o sice ošklivých, přesto však anekdotách. Lze bagatelizovat pro-palestinské protesty a říkat, že zas tak mnoho lidí se jich neúčastní. Nicméně připomíná to přesvědčení cestujících na Titaniku, kteří odmítali po srážce s ledovcem akceptovat nevyhnutelný osud řka, že tento parník je přeci nepotopitelný.

Ve skutečnosti je dnes podpora protiizraelských názorů mezi demokraty na zhruba stejné úrovni, jako byla podpora manželství pro gaye a lesby v roce 2004. Podstatná část stranického sekretariátu považuje americkou podporu Izraeli za chybnou. Univerzity chrlí do světa absolventy, kteří jsou po ideologické masírce přesvědčeni, že konflikt je bojem mezi zlým kolonialistickým Izraelem a cnostnými utlačovanými Palestinci. Tito lidé už dnes zastávají důležité pozice ve všech institucích formujících veřejné mínění a bude jich jen přibývat. Všechny trendy jsou rostoucí a nevidím žádný náznak možné změny.

Nechci zde činit nějaké mravní soudy ani o manželství pro všechny, ani o ukončení podpory Izraele. Už vůbec nehodlám klást mezi tyto události rovnítko či naznačovat, že spolu úzce souvisí. Ale rád bych, abychom si vzali z historie boje o manželství pro stejnopohlavní svazky obecnou politickou lekci. Politici velmi flexibilně mění své názory v závislosti na tom, co jim umožní zvítězit ve volbách. Troufnu si říct, že elektorát demokratické strany dospěje během několika let do bodu, v němž bude generovat kandidáty s postoji, které budou vůči Izraeli velmi kritické. Nejpozději ve volbách roku 2036 bude prezidentský kandidát demokratické strany hlásat názory, jež se nám dnes zdají nepředstavitelné a které budou v případě realizace představovat existenční hrozbu pro Izrael. To vše z jediného důvodu – jeho voliči si to budou žádat.

Mohu se mýlit? Jistě. Britský komik a bystrý pozorovatel společenského dění Konstantin Kisin výstižně uvedl, že 7. října 2023 se hodně lidí probudilo jako liberálové, aby šlo spát jako konzervativci. Třeba v důsledku otřesu z těchto událostí změní dost lidí svůj názor. Třeba se projeví to, že politici vedle naslouchání voličům dost dají i na názory svých sponzorů. Třeba se stane něco jiného. Třeba… Nicméně vnímám podobnost vývoje společenských debat s plavbou kontejnerových nákladních lodí. Ty taky mění kurz velmi pomalu, i když otočíte kormidlem naplno.