Obhajoba neobhajitelného

Sobotní útok palestinského hnutí Hamas na Izrael šokoval svět svou brutalitou. Jenže po prvotním šoku si je potřeba položit otázku, jak podobným hrůzám do budoucna předejít. 

Mnozí se v reakci věnují kořenům tohoto konfliktu a rozebírání možných scénářů bezprostřední reakce izraelských sil. Avšak málokdo se pokouší načrtnout možné realistické scénáře, které by skutečně přinesly mír a nikoli pouze dočasné příměří.

Pásmo Gaza je termín, se kterým moje generace vyrostla. Slýchá jej od útlého dětství, jak se periodicky vracejí boje mezi Izraelci a Palestinci. Jenže málokdo si uvědomuje, kde se toto území nachází a jak je veliké. Anebo spíše jak je malé, neboť rozloha Gazy je výrazně menší než územní rozloha Prahy. Gaza je obklopena ze západu mořem, z jihu Egyptem a z východu a severu Izraelem. Egypt nechce mít s Palestinci nic společného a hranici poměrně pečlivě hlídá. O Izraeli netřeba hovořit.

Populace Gazy v době vzniku státu Izrael před 75 lety dosahovala cca 60 tisíc lidí. Avšak v důsledku porážky Arabů se do pásma stáhlo velké množství uprchlíků (dalších cca 200 tisíc lidí). A od té doby až na pár krátkodobých výjimek populace roste. A roste velmi rychlým tempem, Gaza je jedním z míst s největším proporcionálním přírůstkem populace na světě. Pokud to převedu na sebe, když jsem se narodil, žilo zde něco okolo půl milionu lidí, v době mého dospívání již přes milión a dnes již přes 2 miliony. Prolomení hranice 3 milionů se čeká okolo roku 2030. Obyvatelstvo je nejen velmi mladé, ale zároveň velmi nazlobené. V Gaze logicky není práce a nezaměstnanost zde dosahuje šílených hodnot. Je to místo zmaru a beznaděje. Pokud advokáti Palestinců hovoří o Gaze jako o největším vězení světa, vlastně ani moc nepřehánějí.

Přiznám se, že jakékoliv výzvy k ohledům na mezinárodně garantovaná lidská práva civilistů v Gaze, považuji za prázdné řeči. Ne protože bych byl netvor, který žízní po jejich krvi či trpěl chorobnou nenávistí k lidem z jiných kultur. Naopak, s Palestinci soucítím a je mi jich líto. Ale nedovedu si představit, že by šlo vyřešit problémy Gazy dobrou vůlí a lidskostí. I kdyby Izrael nějak zázračně dokázal likvidovat pouze stoupence hnutí Hamas a jiné radikály, do budoucna to nic nevyřeší. V těch podmínkách vakuum po Hamasu brzy zaplní někdo nový a těžko bude lepší. Gaza bude i nadále představovat zásadní bezpečnostní hrozbu pro existenci Izraele a ten ji bude muset blokovat.

 I kdyby někdy vznikl samostatný palestinský stát na Západním břehu Jordánu, Gaza by nemohla být jeho organickou součástí, neboť je fyzicky odděluje izraelské území. A návrhy na různá řešení (např. vysokorychlostní železnice spojující Gazu se Západním břehem) jsou z mnoha důvodů nepostačující či jinak nepraktická. Vždy to zkrátka bude obrovské vězení pod otevřeným nebem.

Izrael a potažmo celé mezinárodní společenství tak stojí před otázkou, co dál. Jestliže Gaza obývaná Palestinci musí být Izraelem hermeticky blokovaná, nebylo by lepší Palestince odsud přemístit? I při vědomí obrovské lidské ceny, kterou s sebou nese ztráta domova, by se obyvatelé Gazy sotva dostali do horší situace, než ve které jsou nyní a ke které jsou zdánlivě odsouzeni navěky. Izrael a jeho obyvatelé by byli ve větším bezpečí. A bez Gazy, pouze na území Západního břehu, je i představa samostatného Palestinského státu o poznání reálnější. Snad bych se za svého života dočkal dlouhodobého míru v oblasti, který by sice nestál základech přátelství mezi národy, ale… byl by to mír a umožnil by každému prožít svůj život bez výbuchů bomb a hrůzných obrazů zabitých dětí.

Jenže vnitřní hlas mi zároveň říká, že by to nešlo bez násilí a podobné nucené transfery jsou válečným zločinem podle Ženevských konvencí či Římského statutu (Izrael není smluvním státem). Není pouhé uvažování o takové etnické čistce, která by vedla k vysídlení obyvatel Gazy, obhajobou neobhajitelného? Vždyť systém mezinárodní ochrany lidských práv vznikl v reakci na zločiny nacismu a utrpení civilistů za 2.světové války. Můžeme si dovolit je vědomě porušit a neocitnout se na šikmé ploše, která nás dovede do dosud netušených hlubin temnoty?

 A jsem si i velmi dobře vědom naší vlastní historie s nucenými transfery. Vždyť vysídlení Němců nám přineslo ohromnou morální kocovinu a bez něj by nebylo komunismu. Na 4 dekády nás vrhnulo do náruče Sovětského svazu jako garanta jeho trvalosti. Jeho důsledky hojně otravovaly atmosféru ještě v době našeho vstupu do NATO a EU. Avšak zároveň jednou pro vždy vyřešilo otázku soužití s Němci a dnes je v podstatě pouze kapitolou z učebnic zeměpisu.

Ať už to dopadne jakkoli, budu svým způsobem rád, že jsem obyčejný člověk bez politické moci, který by o těchto záležitostech rozhodoval. Nevidím žádný dobrý scénář, jen samé ošklivé a ošklivější. Takové, které povedou k zjevnému utrpení nevinných lidí. Neměl bych pak klidné spaní…