Český Rozhlas by neměl šířit dezinformace o tranzicích dětí

Oponentura textu "Má veřejnost dostatek informací o tranzici?" Kritický pohled na soudobý stav vědeckých znalostí k tématu. Upozornění na četné problémy zveřejněného textu, který šíří nebezpečné dezinformace.

Psycholog Jiří Procházka napsal pro Český Rozhlas komentář, ve kterém autoritativně hovoří o aspektech procesu tzv. tranzice u dětí a dospívajících. Dopouští se v něm mnoha prohřešků proti pravidlům popularizačně vědecké debaty, když v lepším případě kontroverzní a diskutované poznatky prezentuje zcela jednostranně, v horším případě pak šíří zjevné nepravdy. Text pana Procházky se přitom zaštiťuje svou odbornou autoritou a navíc vyšel ve veřejnoprávním médiu. Zaslouží si proto důsledný rozbor a konfrontaci s odbornou literaturou.

Začněme již v nadpisu. „V souvislosti s větší viditelností trans lidí, především dospívajících, kteří procházejí coming outem dříve (nejvíce okolo 12 let), se šíří morální panika a potřeba ochránit je před tím než udělají „chybu“, než se „spletou“ v tranzici a dojde k nevratným změnám.“ Pominu teď druhou část nadpisu (kde začíná morální panika a kde skutečný problém? Pokud se v ČR v brzké době objeví každý rok 600-1200 případů dysforických adolescentů – což by byl obdobný výskyt jako v USA a Velké Británii, kteří se budou domáhat nevratných intervencí, bude to morální panika nebo skutečný problém?) a zaměřil bych se na první část. Ta říká, že to, čeho jsou svědky odborníci v celém západním kulturním okruhu, tedy masivní nárůst množství dětských a adolescentních pacientů, je pouze zvýšená vizibilita translidí. Dále naznačuje, že tato zvýšená vizibilita zároveň vede k tomu, že lidé, kteří by jinak prodělali coming out později, k němu přistupují dříve.  

Bible psychiatrů Diagnostický a statistický manuál duševních poruch ve své 5. edici (DSM-V) rozlišuje několik etiologií vzniku genderové dysforie. Jde zejména o genderovou dysforii s ranným nástupem a genderovou dysforii s pozdním nástupem. Dysforie s ranným nástupem se projevuje zprvu již ve věku 2. až 4. let. Je úzce spojena s homosexualitou (proto se pro tuto kohortu též používá označení homosexuální transsexuálové – HSTS). Její příznaky jsou pro okolí zcela nepřehlédnutelné a mezi diagnostická kritéria patří trvalá touha (či dokonce přesvědčení) být příslušníkem opačného pohlaví. Dysforie s pozdním nástupem je u biologických mužů často spojena s parafilií zvaná autogynefilie. (U biologických žen se spekuluje u zrcadlové parafilii zvané autoandrofilie). Typický vývojový oblouk pro dysforii s pozdním nástupem sice spojuje její projevy s pubertou, avšak k samotnému rozvoji dysforie a následnému coming outu docházelo zpravidla až v dospělosti. Do relativně nedávné doby tak sexuologové znali dva druhy pacientů – takové, u nichž se dysforie projevovala již v předpubertálním období a naopak dospělé (a v obou skupinách s převahou biologických mužů).  Obě skupiny měly své typické příznaky a vývojové oblouky. Adolescent s coming outem ve věku okolo 12 let byl velmi vzácný. Natolik vzácný, že např. Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) takové případy ani systematicky neřadí mezi poruchy pohlavní identity (diagnóza F64), ale mezi poruchy psychické a chování související se sexuálním vývojem a orientací (F66). Dále je v současnosti jasně patrný nejen nárůst absolutního množství dětských a adolescentních pacientů, nýbrž i radikální změna v poměru pohlaví. Podle DSM-V splňuje diagnostická kritéria genderové dysforie 0,005% až 0,014% chlapců a 0,002% až 0,003% dívek. Aktuální čísla jsou např. v Anglii o dva (!!!) řády vyšší. V kohortě dospívajících dívek došlo k nárůstu případů v letech 2009 až 2018 o více než 4400% (a od roku 2018 došlo ještě k dalšímu dramatickému nárůstu). Pubertální dívky dnes tvoří dvě třetiny pacientů na klinice v Tavistocku, kde se shromažďují případy dysforických adolescentů z Anglie, Walesu a Severního Irska). Nárůst množství a zejména změna klinického obrazu u většiny pacientů oproti minulosti, si podle mého soudu nezaslouží tak zkratkovité vysvětlení, jako nabízí pan Procházka.

Dále pan Procházka v zásadě správně popisuje, co se myslí pojmem sociální tranzice. Vzápětí se dopouští častého hříchu proponentů tzv. gender affirming care, tedy hovoří o blokátorech puberty jako o plně vratné intervenci. V prvé řadě je třeba si uvědomit, že jako blokátory puberty se používají tzv. analogy GnRH (zkratka pochází z anglického názvu gonadotropin-releasing hormone). Tato léčiva nebyla pro použití u adolescentů s genderovou dysforií nikdy schválena. Standardní indikací pro jejich použití je předčasná puberta (kde je jejich používání také předmětem kontroverzí) či rakovina prostaty. Některé státy je používají i ke kastraci sexuálních násilníků. Protože analogy GnRH se v případě dysforických pacientů používají tzv. off label, neexistují pro tvrzení pana Procházky data z klinických testů. A i ty výzkumy, které zdánlivě prokazují jejich neškodnost, přinášejí znepokojující výsledky. Nejčastější obavy v souvislosti s blokátory se týkají vývoje kostí (např. case study 15 letého biologického chlapce ukázala, že hustota kostí u něj v důsledku aplikace blokátorů puberty výrazně klesla a výzkumníci očekávali další pokles), negativních dopadů na vývoj mozku vedoucích k poklesu inteligence a neschopnosti činit komplexní rozhodnutí, kardiovaskulárních komplikací či prostého faktu, že blokátory puberty vedou k neplodnosti. Ačkoli se blokátory populárně označují jako tlačítko pauza, přesnější by bylo přirovnání k tlačítku fast forward. Dysforičtí pacienti, kteří projdou aplikací blokátorů puberty, nikdy nezažijí klasickou pubertu. To sice vede k přesvědčivějším výsledkům z estetického hlediska zvláště u transžen, zároveň to však znamená, že nedojde k rozvoji primárních pohlavních znaků. Transsexuálové, u nichž tranzice proběhla v takto nízkém věku, nikdy nezažijí pohlavní touhu, natož orgasmus, což dozajista ovlivní jejich partnerský život a schopnost se citově vázat. V případě tranzice u MtF transexuálů není z důvodu neproběhlého fyziologického vývoje dostatek penilní tkáně na provedení vaginoplastiky a chirurgové musí použít štěpy z jiných částí těla. Poševní sliznici pak simulují štěpy z tlustého střeva. Tento postup je spojen s významnými riziky komplikací, vedoucích v krajním případě až k úmrtí pacienta v důsledku infekce způsobené střevními bakteriemi. Negativní vliv blokátorů puberty na fyziologický vývoj by měla kompenzovat hormonální terapie, nikdo však netuší, jaké jsou dlouhodobé důsledky jejich působení. A pochopitelně tyto kompenzace jsou silně vázány na samotné pokračování v tranzici. Pokud by se pacient po dvou letech konzumace blokátorů rozhodl v tranzici nepokračovat, musel by i nadále zůstat pod lékařským dohledem a pravděpodobně dlouhodobě podstupovat medikalizaci.

V neposlední řadě je zde otázka iatrogenního poškození, neboť výzkumy v minulosti vykazovaly značnou míru desistence u adolescentů, u nichž byly zvoleny jiné terapeutické přístupy. Při použití blokátorů je naopak desistence velmi nízká.  Ačkoli byly blokátory původně považovány za diagnostický nástroj, který „poskytne více času na rozmyšlenou“, jejich vnímání se všeobecně posunulo. Fungují jako sebenaplňující proroctví. Zdá se, že jejich nasazení je nevratnou intervencí se zásadními doživotními důsledky. Při absenci jakékoli dlouhodobé studie o četnosti výše zmíněných komplikací jednoduše nemáme žádná relevantní data nezbytná k posouzení jejich fyziologického dopadu při tomto způsobu použití a tedy k analýze rizik a benefitů.

Podobně pozvedám obočí a podtrhávám vlnovkou pasáž o „v zásadě vratné intervenci“ v podobě hormonální terapie. Zejména FtM transsexuálové reportují výrazné výsledky za poměrně krátkou dobu. Mezi tyto následky patří zejména plešatost, pokles hlasového rozsahu (mužský hlas) a zhrubnutí rysů včetně nárustu Adamova jablka. Mezi dlouhodobé důsledky pak patří vaginální atrofie a jak se zjistilo, i snížení inteligence. Označovat takové důsledky za „v zásadě vratnou intervenci“ vyžaduje takové množství epistemické akrobacie, že bych neváhal podobné výroky označit za zjevnou nepravdu v rozporu s odbornou literaturou.

Pan Procházka dále kritizuje z jeho pohledu mediálně tendenční texty za opomenutí rizika sebevraždy a sebepoškozování. Bez jakýchkoli odkazů na data se pak přesouvá do pole extremistického transaktivismu a naznačuje, že polovina dětí a adolescentů s genderovou dysforií je ohrožena sebevraždou. Problém je v tom, že nejen zaměňuje sebevražednou ideaci (v pubertě dost běžnou) za sklony k sebevraždě, ale ještě přispívá k nebezpečnému narativu, že rodiče dysforických dětí stojí před Sofiinou volbou – buď mohou mít živou (trans) dceru či mrtvého syna. Tento přístup je nejen nepravdivý, ale i vrcholně nezodpovědný. Jde proti doporučením odborných organizací i aktivistických LGBT skupin, které ostře varují před přiřazováním sebevraždy jedné příčině. Adolescenti s genderovou dysforií skutečně vykazují o něco větší sklony k sebevraždě, avšak vedle toho mají i časté psychiatrické komorbidity. Po jejich zohlednění rozdíly v sebepoškozování, sebevražedné ideaci i sebevražednosti takřka zmizí. Nedávný výzkum Michaela Biggse ukázal, že z 15 000 pacientů v Tavistocku spáchali sebevraždu čtyři, což znamená sebevražednost 0,03%. To jistě nijak nesnižuje zármutek blízkých těchto nešťastných mladých lidí, ale rozhodně to nikterak nesvědčí o narativu, který se čtenářům snaží pan Procházka podsouvat. Navíc ani v případě sebevražd pacientů z Tavistocku netušíme, jakou roli hrála jejich dysforie (dva spáchali sebevraždu před začátkem hormonální terapie a dva po tranzici).

Nejsem si jistý, jaká data má pan Procházka na mysli, když říká, že tranzice vede ke snížení sebevražednosti či sebepoškozování a naopak znemožnění přístupu k blokátorům puberty vede ke zvýšené depresi a potřebě antipsychotik. Taková data by šlo zjistit pouze z randomizovaného výzkumu s kontrolní skupinou. Žádný takový nikdy neproběhl. Zhruba nejblíže mu byl svým designem výzkum, který provedla Diana Tordoff. Nevím, jestli pan Procházka vychází právě z tohoto článku, ale vzhledem k jeho tvrzení to považuji za pravděpodobné. Pojďme se na něj tedy podívat blíže a ukažme si jeho hlavní slabiny. Je totiž typickou ukázkou přístupu „pokud fakta neodpovídají teorii, tím hůř pro fakta.“

Tým Diany Tordoff sledoval po dobu 1 roku skupinu 104 dětí a adolescentů ve věku 13 až 20 let (střední věk 15,8 a SD 1,6), kteří byli pacienty genderové kliniky v Seattlu. Podle autorů studie prokázala, že „příjemci gender-affirming care, včetně blokátorů puberty a gender-affirming hormonů, byla spojena s o 60% nižší středně těžkou nebo těžkou depresí a o 73% nižší pravděpodobností sebevražednosti během 12 měsíčního sledování.“ To by byly vskutku mimořádné pozitivní efekty. Ještě bombastičtější byly tiskové zprávy, které výzkumníci a jejich univerzita rozeslali médiím (a které média radostně papouškovaly).

Takové shrnutí výsledku naznačuje masivní benefity pro pacienty, ke kterým ovšem podle předložených dat vůbec nedošlo. Výsledky se shromažďovaly pomocí dotazníků, v nichž pacienti zaznamenávali např. myšlenky na sebevraždu či případy sebepoškozování v období dvou týdnů před vyplněním dotazníku. Na počátku byla např. hodnota výskytu středně těžké a těžké deprese ve skupině pacientů, kteří obdrželi léčbu 57%, a u pacientů, kteří na zahájení léčby čekali, 59%. V průběhu času zahájila většina pacientů medikaci blokátory a hormony. Po skončení výzkumu pak tato skupina vykazovala hodnotu středně těžké a těžké deprese 56%. Jinak řečeno, nedošlo u ní ke statisticky významnému zlepšení. Podobné byly i výsledky pro úzkosti a sebepoškozování a sebevražednost. Data ze studie tak vůbec neodpovídají prezentovaným výsledkům a pokud by člověk nečetl studii celou a spokojil se jen se shrnutím od autorů, byl by asi překvapen.                

Tordoff se pokusila tento flagrantní nesoulad mezi prezentovanými závěry a čísly z výzkumu vysvětlit. Podle ní jde ze strany kritiků o nepochopení závěrů. Blokátory a hormony sice nepomohly, avšak skupina, která žádnou medikaci neobdržela, na tom byla mnohem hůř. I pokud v dobré vůli akceptujeme, že se nejednalo o vědomou akademickou dezinformaci (což se mi daří opravdu těžko), jde stále o velmi slabý argument. Skupina bez blokátorů a hormonů měla totiž mimořádnou míru opuštění studie a nakonec v ní zůstalo pouhých 7 (nebo dokonce jen 6, neboť jejich tabulky si protiřečí) účastníků. Výzkumníci sice opakovaně vágně hovoří o obezřetnosti při svých analýzách, nikde však nevysvětlují důvody tak vysoké attrition rate a na doplňující dotazy novinářů nereagovali. Ve své analýze přitom opomenuli nejlogičtější vysvětlení špatných výsledků skupiny bez léčby – obrácenou kauzalitu (ve skupině zůstali pouze účastnící s vážnými problémy, které jim znemožnily zahájit medikaci) a hlasování nohama (ti, jejichž stav se zlepšil, studii jednoduše opustili).

Problém s argumentem pana Procházky ovšem není jedna špatná studie, kterou ani výslovně nezmiňuje. Problém je, že ačkoli bych mohl jmenovat všech 16 dalších studií, které se věnují vztahu mezi nasazením blokátorů a hormonů a duševním zdravím dysforických adolescentů, žádná z nich nelze interpretovat tak, jak činí on.

Obdobně zavádějící je pan Procházka v otázkách tzv. detranzice. Jako svůj zdroj nabízí odkaz na aktivistickou stránku, která toto téma zcela bagatelizuje a navíc míchá hrušky s jablky, neboli detranzici a desistenci. Ve skutečnosti se na otázku ohledně trvalosti trans identifikace nedá jednoduše odpovědět. Předně je třeba vysvětlit používané termíny. O desistenci mluvíme u dysforických pacientů, kteří neprošli jakoukoli formou tranzice (sociální, hormonální a chirurgická) a dysforie u něj ustoupila buď úplně, či alespoň pod diagnostický práh. Druhý termín je detranzice (občas nazývaný též retranzice), tedy situace, kdy se pacient již nějakou dobu sociálně identifikoval jako příslušník opačného pohlaví a zároveň mohl (ale nemusel) prodělat některou z lékařských intervencí. Zejména v případě transsexuálů, kteří prošli všemi stupni tranzice včetně chirurgických zákroků, to jsou srdceryvné příběhy.

Jak asi málokoho překvapí, jelikož samotná tranzice nemá univerzálně platnou definici, nemá ji ani detranzice. Pokud tranzice spočívá pouze ve změně účesu, přezdívky a používání jiných zájmen, tak ani detranzice není spojena s fyziologickými důsledky. Budu se proto soustředit toliko na pacienty, kteří již zahájili některou z lékařských intervencí a následně ji ukončili či se dokonce pokusili zvrátit její dopady.

Lze identifikovat tři hlavní přístupy k dysforickým dětem a adolescentům, které vedou k výrazně odlišné míře detranzice. První je klasický, se kterým jsou dekády zkušeností. Pacienti se neafirmují, ale postupuje se u nich podle principů watchful waiting a sex acceptance therapy. K případné tranzici se přistupuje až v dospělosti. Soudobou variantou tohoto způsoby léčby je gender exploratory therapy. Při tomto přístupu je skutečně historicky nízká míra detranzice.

Další způsob je tranzice podle tzv. holandského protokolu, k jehož formulaci došlo v 90. letech 20. století při výzkumu na univerzitě v Utrechtu a klinice v Amsterdamu. Holandští výzkumníci si uvědomovali, že genderová identita u dětských a dospívajících pacientů ještě není stálá. Zároveň vnímali postřehy transsexuálů, kteří prošli tranzicí v pozdějším věku a stěžovali si na nepřesvědčivé výsledky. Při dodržení holandského protokolu se nedoporučuje dětská sociální tranzice. Podmínkou je pečlivá diagnostika podle DSM-V a dlouhodobé sledování lékaři před zahájením intervencí. Při počátku puberty (fáze Tanner 2) dochází k administraci blokátorů puberty a později (okolo 16 let věku) k hormonům pro samotnou tranzici. Pro tento postup nemáme dosud data o detranzici. Na základě zkušeností skandinávských zemí a koneckonců i předběžné prezentace holandských výzkumníků se zdá, že úroveň detranzice při tomto přístupu je výrazně větší a k dojde k ní u 5% až 10% pacientů do 20 let od tranzice.     

Pan Procházka nicméně hájí americký afirmační přístup. Při tomto přístupu dochází k brzké sociální tranzici. Podle mnoha svědectví je úroveň diagnostiky žalostná a k předepsání blokátorů puberty či hormonů dochází nezřídka jen po zběžné prohlídce již při první návštěvě kliniky. Skutečné dopady amerického modelu péče lze obtížně odhadovat, neboť absence centralizovaného zdravotnictví a celková roztříštěnost péče neumožňuje sběr dat. Existující analýzy použitelných datasetů naznačují přímo katastrofální rozsah, kdy do 4 let od zahájení hormonální péče dojde k detranzici až u 30% pacientů, přičemž v kohortě biologických žen dokonce až 36,6%! Obdobný silně afirmativní přístup se aplikoval i v Anglii na klinice Tavistock s podobnými výsledky.   

Odkud tedy pan Procházka čerpá svůj údaj o 8%? Z žádného odborného článku, který prošel recenzním řízením, ale z internetové stránky radikální trans aktivistky Erin Reed. Erin Reed manipulativně (a nepřesně) používá data ze zprávy k U.S. Transgender Survey z roku 2015. Ze stejného datasetu vycházel i výzkum Jacka Turbana, přičemž na rozdíl od Reed uvádí správné číslo pro detranzici 13,1%. Každopádně dovozovat z těchto dat něco zásadního je poměrně komické, neboť dataset vznikl na základě výzkumu lobbystických sdružení a pro účast bylo nutné se v době výzkumu identifikovat jako transgender. Jelikož lidé po detranzici se zpravidla za transgender již nepovažují, jsou tato data takřka bezcenná.

Pan Procházka dále hovoří o lidech, kteří jsou nespokojeni se svou tranzicí a píše, že jich jsou toliko promile. Opět neuvádí odkaz na toto tvrzení, ale jelikož z primárního výzkumu o tom podle mého povědomí hovoří pouze jeden článek, není obtížné odhadnout zdroj. Opět jde o velmi zavádějící interpretaci beztak takřka bezcenného výzkumu. Při výzkumu byla zkoumána kohorta transsexuálu z kliniky v Amsterdamu, která prodělala tranzici v letech 1972-2015. V drtivé většině v dospělosti před zavedením holandského protokolu. Jakákoli data z toho výzkumu jsou tedy pro debatu o tranzicích dětí a adolescentů podle jiných postupů naprosto nepoužitelná a nemá smysl je vytahovat. Nicméně ona jsou nepoužitelná i pro debatu o post tranziční lítosti pro sledovanou kohortu, neboť ke sběru dat nebyli osloveni jednotliví pacienti, nýbrž se pouze zkoumaly jejich zdravotnické záznamy na výskyt slova „lítost“. U 36% pacientů byla ukončena léčba bez uvedení důvodu, přestože tato klinika měla ve sledovaném období takřka monopol na předepisování hormonů v celém Nizozemí. O jejích údajích tedy nevíme vůbec nic.

Pan Procházka tvrdí, že většina dospívajících je ve své trans identifikaci stálá, ze tří odkazovaných zdrojů tohoto tvrzení jsou však dva zcela irelevantní. Ten třetí pak nechtěně zásadně podkopová jeho tvrzení a mimoděk ukazuje na obrovské nebezpečí plynoucí ze sociální tranzice. Sexuologické zkoumání fenoménu dětí, které vykazují genderovou dysforii od nízkého věku, má dlouholetou tradici sahající do 60. let 20. století. Donedávna všechny výzkumy ve vzácné shodě vykazovaly totožný výsledek – u naprosté většiny dětí dojde v průběhu puberty k desistenci a dysforie ustoupí.  Zároveň se většina odborníků klonila k názoru, že tzv. afirmace a sociální tranzice v dětství a ranné pubertě by pravděpodobně vedla pouze k zapouzdření trans identifikace a neumožnila by pacientům dosáhnout žádoucího vyléčení. Dysforické projevy jsou zároveň silným prediktorem homosexuální orientace.  Všechny tyto závěry přesvědčivě empiricky potvrdila holandská studie z roku 2013. Část dětí v této studii prošla sociální tranzicí, část nikoli. V této studii byla dosažena nejvyšší do té doby vysledovaná míra persistence 39%. Mezi pacienty s persistencí prošla skoro polovina sociální tranzicí. Mezi pacienty, u nichž došlo k ústupu dysforie, jich bylo jen pár procent.

Studie, na kterou odkazuje pan Procházka, se tomuto výsledku vymyká zde dvou hlavních důvodů. Prvním je výběrové zkreslení. Autorka studie Kristina Olson použila dataset z výzkumu The Trans Youth Project, kterého se často účastní rodiny, které považují diagnostická kritéria genderové dysforie za zbytečná a neetická. Autoři studie výslovně zmiňují, že část účastníků je ostatně vůbec nesplňovala. Z toho lze dovodit, že se jedná o demografickou kohortu z prostředí mimořádně nakloněného myšlenkám spojovaných s radikální části trans aktivismu.

Druhým důvodem je specifická odlišnost této kohorty. Podmínkou účasti byla úplná sociální tranzice v dětství. Střední věk na začátku studie byl 8 let a nemladšímu účastníku byly na počátku výzkumu 3 roky a nejstaršímu 12 let. Na konci sledovaného období již značná část účastníků dosáhla věku pro iniciaci blokátorů puberty a tuto léčbu nastoupila.

 Z 12 studií (resp. 12 datasetů, protože tento dataset byl použit pro více odborných článků) 11 dokládá vysokou míru desistence a tedy nestálost trans identifikace, přičemž jako vedlejší poznatek z nich plyne velký rozdíl mezi persistencí dysforie v závislosti na sociální tranzici. Pouze tato jediná studie, na kterou odkazuje pan Procházka, dosáhla vysoké persistence, přičemž od ostatních se liší kompletní sociální tranzicí participantů v předpubertálním věku. Jde o ukázkové iatrogenní poškození většiny účastníků. Tato studie tak nedokládá stálost trans identifikace, ale nebezpečí plynoucí ze sociální tranzice. Nejedná se o neškodnou možnost prozkoumat vlastní pohlavní identifikaci, ale o zásadní psychologickou intervenci, která s vysokou pravděpodobností předurčí budoucí trajektorii vývoje pacienta. Vede k chemické kastraci a nutnosti doživotní medikace, k budoucnosti s nejistými lékařskými vyhlídkami i výrazným sociálním stigmatem. Proto odborníci z mnoha západních zemích s jinak liberálním přístupem k trans populaci od této praktiky ustupují a vyloženě před ní varují.

Když pan Procházka hovoří o tom, že většina mladistvých, která prošla tranzicí, je v dospělosti spokojená, dopouští se typického prohřešku, kdy přání je otcem myšlenky. Dosud nebyl publikován žádný výzkum, který by tyto pacienty do dospělosti sledoval, pouze několik case studies. A jak přiznávají i holandští pionýři intervencí u mladistvých, hodnotit jejich úspěch bude možné teprve po 20 nebo 30 letech.

Na závěr svého článku pan Procházku hovoří o konceptu tzv. Rapid Onset Gender Dysphoria (zkráceně ROGD. Uvádí zdánlivě impresivní údaj, že 120 amerických odborných institucí považuje za nevědecké používat ROGD pro diagnostické a terapeutické účely. Jeho komentáře o zdroji dat pro tuto hypotézu pak považuji za defamaci rodičů čelících komplikované životní situaci.

Pro běžného čtenáře je třeba nejprve uvést některá základní fakta k termínu ROGD. Jeho autorkou je Lisa Littman, která v roce 2018 provedla studii na základě dotazníkového šetření mezi rodiči dětí, u nichž došlo v pubertě ke zdánlivě nečekané trans identifikaci. Podle Lisy Littman není ROGD formální diagnóza, ale pracovní teorie, která vysvětluje fenomén změny klinického obrazu adolescentních  pacientů s genderovou dysforií. Tuto změnu vysledovali odborníci v západní Evropě, Skandinávii i za Oceánem. Změnil se historický poměr mezi chlapci a dívkami a mezi pacienty dnes převažují pubescentky, velmi často s poruchou autistického spektra. Tento druh pacientů se objevuje i v ČR, jak popisuje Hana Fifková v rozhovoru, na který je odkazováno hned vedle této pasáže v článku pana Procházky. Littman v této souvislosti vyslovila hypotézu, že jde o zcela novou kohortu pacientů a k rozvoji pohlavní dysforie u ní dochází na základě vlivu okolí včetně sociálních sítí. Termín ROGD je pak používán nejen ve smyslu této teorie, ale i pro označení této specifické kohorty pacientů.

Reakce na článek Lisy Littman ze strany trans aktivistů byla bouřlivá. Bohužel kulturní změny v USA, zejména rozvoj toho, čemu se posměšně říká wokism, znemožňují racionální debatu o důležitých otázkách. Namísto kritické reflexe slabin hypotézy ROGD tak následovaly pokusy jakoukoli diskuzi jednoduše zakázat. Když renomovaná novinářka Abigail Shrier napsala popularizační knihu o ROGD s názvem Irreversible Damage, rozpoutaly různé lobbistické organizace peklo a kniha byla mj. stažena z prodeje v internetovém obchodě Amazon. Smutným dokumentem naší doby je pak fakt, že se k těmto cenzurním pokusům přidaly i historicky ctihodné organizace jako ACLU, která ještě v nedávné minulosti bránila právo na svobodu projevu i u těch nejvíce odpudivých elementů společnosti.

Osobně tedy považuji výše zmíněné vyjádření pouze za důkaz koroze robustní demokratické a odborné diskuze v USA a nic víc. Aktuální kapitolu příběhu snahy umlčet politicky nepohodlná zjištění píše nátlak trans lobby na vydavatelství Axel Springer, majitel časopisu Archives of Sexual Behaviour, ve kterém před pár týdny vyšel článek Michaela Baileyho, který reprodukoval zjištění Lisy Littman. Rodiče v tomto vzorku byli z 80% pro-LGBT a popisovali podobný průběh, kdy se pubescenti bez historie dysforie a jiných klasických příznaků přihlásili k trans identifikaci, často společně s kamarády. I tento výzkum potvrdil výraznou převahu biologických dívek s těmito symptomy.

Teorie ROGD rozhodně nebyla vyvrácena. I kdyby se v budoucnu ukázalo, že se Lisa Littman mýlí, změna klinického obrazu většiny pacientů v posledních 20 letech je nezpochybnitelný fakt. Je tato změna dokladem vzniku nové kohorty pacientů mimo dosavadní diagnostické rozlišení? Pokud ano, jaká jsou její specifika a nejvhodnější terapeutické postupy? Získat odpovědi na tyto otázky je snad důležitější, než vyhrávat bitvy v kulturních válkách, zejména těch importovaných z USA.

Ostatně neuspokojivá míra jistoty je faktor, kterého jsou si skuteční odborníci vědomi. Systematické přehledy dostupné literatury opakovaně docházejí ke stejnému závěru – důkazy pro prospěšnost medicínských intervencí u dysforických dětí a dospívajících jsou slabé nebo velmi slabé. Četné státy západní a severní Evropy, mj. Finsko, Anglie, Švédsko, Norsko a Francie v různé míře v posledních letech přehodnotily svůj pohled na věc a zásadně omezily přístup k medicínským intervencím před dosažení dospělosti. Byl bych rád, kdyby česká debata o tomto tématu dokázala reflektovat i tento vývoj a vůbec komplexnost otázek spojených s tématem tranzicí u dětí a dospívajících. Odborně slabé a jednostranné příspěvky, jako předvedl pan Procházka, tomu rozhodně nepřispějí.