Umřela mi kamarádka – pracovitá, zodpovědná a „mladá“

  A s politikou to má hodně společného. Protože byla charakterní. A já jí nešla na pohřeb. Představa, že tam budou lidi, které „nemusím“ a už vůbec je nemusím v souvislosti s Růženkou...

Růža byla nejprve moje spolupracovnice v okresním týdeníku; hele žádná sláva, ona – při své poctivosti, zodpovědnosti a takovým dalším kvalitativně vynikajícím přednostem – byla děsně pomalá. Já byla rychlá.

Ji ostatně zbrzdila už sváča: stolovala tak, že opravdu u „nepracovního“ stolu, salát na jednom talířku, rohlíky na druhém, v klídku – pak ještě umyla použité nádobí; zatímco já jsem tutéž sváču jedla z kelímku, v němž jsem si salát koupila, rohlíky na pracovním stole, mejt nebylo co, a ještě jsem při tom bušila do stroje. Psacího.

Takže z práce jsem v pohodě chodila o dvě hodiny dřív. Něco takového z vás kámošky na život a smrt neudělá. Ale jinak jsme si rozuměly.

Pak mi Růženka začla šéfovat. Nic moc se nezměnilo. Žádná velká sranda s ní nebyla, já jsem pro ni taky nebyla optimální podřízená, ale vycházely jsme v pohodě. Což ukázal třesk v roce 1989. Růža zůstala charakter.

Na rozdíl od jedinců, kteří do roku 1989 měli v té době „správný“ názor, a v lednu 1990 zjistili, že se pomýlili. (No hele, kam se hrabe rok 1969.) Jedna z mých „pomýlených“ spolupracovnic z okresního týdeníku: do roku 1989 v KSČ (a jelikož starší než já, tak bych odhádla, že tou dobou i v KSČ byla dýl než já); v lednu flákla s legitkou; pak ji zaujali Svědci Jehovovi, snad až na půl roku; pak zjistila, že je JINAK věřící a hupla – a teď nevím přesně – nějací evangelíci, čeští bratři…; no dneska jí živí římští katolíci, jakožto pracovnici charity. Zkrátka za poslední čtvrtstoletí už čtvrtá „víra“…

Druhá spolupracovnice ze zmíněného týdeníku se po roce 1989 docela hledala. Jednak byla kandidátka a pár měsíců členka KSČ a pak taky v roce 1989 napsala, jak netěžit na Mostecku uhlí, jak je hrůza zbourat Libkovice, a tak vůbec. To bylo dost odvážné, páč těžit se pod Libkovicemi mělo…V roce devadesát jí říkali meloun (uvnitř rudá, na povrchu zelená), ale to jí asi křivdili.  V druhé polovině 90. let ji zaměstnala MUSka a hned nejlepší na celém světě bylo vytěžit tady uhlí do mrtě. Za čímž stála. Tak chůďa dostala označení „shnilý meloun“.

Čas od času si říkám, jestli bych to za ty prachy teda shnilého melouna neudělala… no neudělala. Vocaď až pocaď. A proto jsem Růžence na pohřeb nešla. Že bych tam nejspíš potkala lidi, které fakt nemusím.

Oplakala jsem si Růženku doma. Bylo jí 62 let, umřela na rakovinu a byl to celkem „šrumec“; jak už tak u rakoviny zjištěné v posledním stádiu bývá. Za kámošky jsme byly od roku 1992. Fakt byly.

Jen chci prostě říct, že jsem si jí vážila. Určitě takové lidi taky znáte. Umřou brzo a je jich škoda.