Státu zakážeme kouření ve veřejných prostorách KDY?

Sice jsem kuřačka, ale zákaz kouření v restauracích se mě nedotkne. Neboť v posledních 10 letech jsem byla v hospodě průměrně třikrát za rok, z toho ve třetině případů v době oběda, kdy se tam nekouří už od nějakých 80. let.

Ale i bez toho bych souhlasila s nekouřením v knajpách. Abych z nekuřáků nedělala pasivní kuřáky. Ničím si vlastní zdraví (a vlastní prachy), ale nemám právo ohrožovat zdraví jiných. Jsem s tím v poho. Proto mě zajímá, kdy na nekuřáky bude brát ohled stát, který v mnoha případech, mnoha oblastech, bez ohledu na denní dobu ze spousty z nás dělá příjemce kouře. Kouře, který překračuje limity, které si stát sám pro čistotu ovzduší určil.

Kouřit jsem začala v necelých 19 letech a hned na začátku prváku vejšky jsem v Praze nakmitla na plicní vyšetření v rámci vstupní prohlídky.

„Kouříte?“, zeptala se mě doktorka.

„Jo.“

„Tak nekuřte. Máte náběh na zánět průdušek. Kašlete často?“

„Na podzim a na jaře, když padnou mlhy.“

„Odkud jste?“

„Z Mostecka.“

„Jo tak; tak to snad klidně kuřte.“

Což bylo v roce 1974. Po listopadu 1989 se sice pomalu, ale soustavně i tady stav ovzduší zlepšoval. Zejména i proto, že kdekterý průmysl šel do kopru, od porcelánky přes textilky, cukrovar až po strojírny. To se to pak ovzduší zlepšuje! Mimochodem Pražany potěším: když sem v 70. a 80. letech v létě jezdila na návštěvu moje teta z Prahy, vždycky po ránu otevřela okno a začala zhluboka dýchat se slovy to je vzdoušek… Teta bydlela na Žižkově naproti nákladovému nádraží.

Jakožto kuřačka, která ještě smí kouřit aspoň doma, se tudíž ptám: Kdy přestane kouřit ve veřejných prostorách stát? Nebo přestane aspoň kouřit tam, kde je nejhůř? Což je stále v Moravskoslezském kraji, v kraji Ústeckém, nejspíš i v Praze a některých dalších velkých městech.