„Idiote!“, zařvala jsem z okna

na asi 16letého kluka, který mi na záhoně rval rozkvetlou růži. Růži, kterou sem tam v tomto suchém létě zalévám, hnojím, stříhám, opečovávám jak vlastní…na veřejném prostranství.

A přitom jsem za idotku byla sama. Vykoukla jsem v půl deváté večer z okna a vidím toho kluka, jak mi rve růži z keře. Kvete mi jich na tom jediném keři aktuálně 15 kousků, tak na toho puberťáka, co se trápí s kroucením tuhého stonku, volám: „Když už mi tu kradeš růži, nechceš půjčit nůžky, že bys ji pořádně ustřihl?!“

Hoch nereaguje a já si všímám, že má na uších sluchátka. Tak přidávám na hlase – a že hlas já fakt mám; určitě mě slyší nejen sousedi, ale i ten kluk. Leč nereaguje. Dokroutí růži, přidá ke kytce, kterou drží v ruce a po okolí urval a já řvu to závěrečné „idiote“.

Idiote – to jako vážně?! Pod okny mi brouzdají  dvanáctiletá děcka, která používají jako nadávky všechny vulgární výrazy, odvozené od mužského i ženského pohlaví; častují se podstatnými jmény toho nejvulgárnějšího kalibru obsahově od slovesa, označujícího soulož. A já jako nejhorší nadávku vážně použiju idiota?!

Až posléze si všimnu, že mi předtím urval čtyři rozkvetlé žluté kytky, které opečovávám přímo pod oknem. Hoch byl evidentní tichá voda, co mi podemlela kvetoucí břehy.

To mě teprvá správně naštvalo – na tu růži bych mu fakt ty nůžky půjčila; ale ta čtyři žlutá kvítka…

V americkejch filmech se tohle řeší brokovnicí, v mírnějším případě bejzbólkou. A já hulákám idote?! Fakt se nad sebou budu muset zamyslet. Abych příště nevolala třeba „bububu“.