Zmatený cestovatel - setkání s Anglií, Angličtina

Reportáž z cesty zmateného cestovatele. O Angličtině už jsem se průběžně zmiňoval, ale stejně jí teď věnuji jeden separé blog.

Do Anglie jsem odjížděl sice varován, že budu rozumět špatně, a s vědomím, že nemluvím Anglicky, nýbrž mezinárodním jazykem volně založeném na Angličtině, ale přesto s vysokým sebevědomím. Mám totiž trošku výcvik rozumět i neporozumitelnému.

Například z opakovaných setkání s naším firemním interním finančním auditorem, který je z Anglie, ale má pár drobných vad řeči, takže mu nerozumí skoro nikdo. Ono není zrovna jednoduché rozumět člověku, který má problémy se sykavkami a k tomu ještě polyká konce slov a vět. Schválně si zkuste rozumět člověku, který vám sdělí nanejvýš předponu a v lepším případě i kmen slova. A to může mluvit klidně Česky, ale rozumět budete jen stěží.

Další dobrou přípravkou je moje vzdálená sestřenice z Austrálie, která mluví Australštinou. Pamatuji si na zážitek z jazykovky, kdy tato moje (nyní natrvalo v ČR usazená) příbuzná obohatila jeden výukový den dvouhodinovým povídáním o Austrálii. Po dvou hodinách vyprávění, když byl prostor pro dotazy, se moje spolužačka (3 měsíce na to složila státní zkoušku z AJ) zeptala: „Já tomu moc nerozuměla – to jako ‚vemén‘ je jako ‚uimin‘ (women)?“ Já s porozuměním problém neměl, protože jsme v sobotu před tím byli se sestřenicí popíjet a ke konci večera se její slovník omezil na slova, jejichž základ byl pouze slovíčko „fuck“ ve všech tvarech.

Zkrátka sebevědomí bylo vysoké, dokonce i po rozhovoru s taxikářem nenabourané. První šrámy utrpělo v hotelu, kde jsem první večer opravdu moc nerozuměl, nicméně nebylo to tak strašné. Navíc kolega, který mě vyfasoval na starost mluví angličtinou krásnou, nádherně srozumitelnou, a to i když mluví se svými kolegy a nesnaží se o mluvu srozumitelnou cizinci.

Největší úder jsem dostal, když jsem šel na cigárko. U improvizovaného přístřešku postával hlouček lidí z výroby a povídal si. Přistoupil jsem. V zásadě jsem rozuměl, jen jeden člověk, neřekl nic, čemu bych dokázal byť jen vzdáleně přiřadit jakýkoliv význam. A podle výrazu soustředění ve tvářích ostatních kuřáků, nebyl jsem sám. Nakonec všichni kuřáci, kromě toho jediného odešli, a tak se pustil do hovoru se mnou.

„E A U om?“ pronesl směrem ke mně.
„Pardon?“ zamžikal jsem a bezvýsledně se snažil setřást výraz idiota ze své tváře.
„E A U om? Ič ou‘ry?“ pokusil se dotaz upřesnit.
„I’m sorry, I am not that good in English. I am from Czech Republic.“ Omluvil jsem se za svojí špatnou Angličtinu z poukazem na původ z ČR
„Et os aj ešn.“

Pochopil jsem, proč mu nerozumím a proč i ostatní lidé měli problém porozumět. Tento vyzáblý týpek bojkotoval drtivou většinu samohlásek. Je to jednoduché – stačí domýšlet samohlásky a pokecáme.

„E au u u ajk i ír i in‘an“. No zase tak jednoduché to nebude… Na co by se asi tak mohl ptát? Nejspíš na to, jak se mi tam líbí. Nebo na počasí…

„Well, I like it here. I have to say that I’m bit surprised that it is not raining at all and that the weather is even better than the one in Czech Republic these days.“ Podle výrazu v obličeji druhého účastníka hovoru jsem pochopil, že alespoň vzdáleně jsem se trefil. Otázkou bylo, jestli do původu nebo do počasí.

V tomto duchu se nesl celý rozhovor. Ještě asi 5 vět z jeho strany a 5 pokusů o uhodnutí směru, kterým se konverzace vyvíjí ze strany mojí. Nemůžu říct, že se těším, až si s tímto človíčkem opět popovídám. I když na druhou stranu jako cvičení v telepatii to není špatné.

Ono se dá celkem dobře odhadovat, jestli alespoň mluvíte o stejném tématu nebo ne. Horší to je s uhodnutím nálady vašeho partnera pro hovor. To jsem zjistil při pracovním hovoru s člověkem, který mě měl na starost. Dělali jsme společně zápis z toho dne a psali úkoly na další dny + jsem potřeboval dovysvětlit některé drobnosti a detaily. Můj kolega se celou dobu usmíval a většinou při požadavcích na dovysvětlení detailů s úsměvem odpovídal „To bohužel nemůžu pomoc – to má na starosti někdo jiný.“ Až v okamžik, kdy (po asi desáté takovéto odpovědi) přišel jeho téměř hysterický monolog na téma, že on má na starosti jenom něco a nemůže vědět všechno, jsem si všiml, že přes usměv na tváři (který měl i v průběhy hysterického monologu), není v takové pohodě, jak se zdá. Zjistil jsem, že nejspíš to lze vyčíst z výrazu v jeho očích. Tou dobou měl v očích výraz štvance, laně koukající do hlavně pušky, nebo mě na základce při oznámení, že budeme psát diktát z Ruštiny. A i s tímto výrazem v oku se usmíval stejným způsobem, jako když jsme se bavili o všedních věcech.

Holt každý národ je jiný. A poznávat různé národy je to, co mě na mojí práci baví snad nejvíc.