Zmatený cestovatel - setkání s Anglií, … a zase zpátky

Reportáž z cesty zmateného cestovatele. Vše pěkné jednou končí, a tak skončila i první návštěva Anglie.

Vzhledem k odletu letadla v pátek v 7:15 z Manchesteru vzdáleného 100 km nastal můj (dočasně) poslední pracovní den v Anglii ve čtvrtek. Zkušeně jsem zvládnul sprchu, zašel si na snídani a zjistil, že na opravdickou anglickou snídani se vším všudy nemám čas, takže jsem si nechal opražit toasty a dal si je s výbornou marmeládou, zapil kávou a vystartoval do práce. Dokončil zbývající úkoly naplánované na tuto návštěvu, seznámil se s novými lidmi, kteří mezitím zjistili, že dorazil další exponát ze zoo zvaná Česká Republika a požádali mě o vyřízení pozdravů kolegovi, který už ve zdejším závodě byl.

Sice jsem si původně u Táni zarezervoval k obědu opět házenkářské míče, ale nedošlo na ně. Pam, milá ženská, která dobře zná právě toho kolegu, který už v Anglii byl, mě rozhodla, že musím ochutnat Fish and Chips. Přece bych Anglii neopustil bez ochutnání této tradiční lahůdky, to dá rozum. Nevěděl jsem přesně, co mám čekat.

File usmažené ve vajíčku a mouce s paprikou jsem zrovna nečekal. Věřte nevěřte – bylo to dobré a značně to připomínalo školní jídelnu. Teda až na ty hranolky. Nevím, kdo Angličanům vsugeroval, že olej nesmí být moc horký, nicméně od té doby hranolky v oleji snad místo smažení vaří. Výsledný produkt je konzistence lehce gumové a hlavně těžce mastné a nasáklé olejem. Ale rozhodně Fish and Chips můžu doporučit a dám si v Anglii příště znovu.

Odpoledne mě na chodbě odchytila Táňa, která se na mě od úterý neustále culila a cudně klopila oči, kdykoliv si všimla, že já si všimnul jí. Proboha co bude zase za průšvih?

„Honzo, zítra ráno tě vyzvedne ten taxík v ty čtyři, jo?“ Zatím dobrý.
„Jasně… ve tři mi zazvoní budík, v půl čtvrtý vstanu, ve čtyři mě vyzvedne taxík, v 7:15 bude startovat letadlo a kolem desátý se proberu.“ Já ať dělám co dělám, vstát můžu v kolik chci, ale probouzím se nejdřív v deset.
„A Honzo ještě něco.“ A je to tady – v letadle bude terorista, podpálil jsem hotel nebo mě shání policie… „Za chvíli odcházím, zítra se neuvidíme, měj se.“ Úsměv, šibalský pohled, ruka podaná tak prudce, že jsem s ní třásl kdesi pod svojí bradou (což při mé téměř dvoumetrové výšce nebývá obvyklé) a já zůstal stát sám uprostřed dlouhé chodby nedaleko recepce.

Zbytek dne proběhl bez incidentů.

Ráno jsem ve 4 opravdu vypadl z hotelu a nastoupil do taxíku. Tentokrát mě vezl taxikář jiný, nemluvný a rozespalý. Řeknu vám, jet ve 4 ráno po levé straně silnice s usínajícím taxikářem za volantem – nic moc. Radši jsem sledoval krásnou, zelenou krajinu, nad kterou se vznášel mlžný opar. Nebe bez mráčku. Vlastně za celou dobu, co jsem v Anglii byl, tak pořádně nepršelo. V pátek ráno bylo bez mráčku zde a zde

Na letišti je třeba se odbavit nejméně hodinu před odletem. To je o hodinu a půl míň, než o kolik dřív jsem tam byl já. Odbavovací přepážky pro let do Prahy samozřejmě opuštěné, nikde ani noha. Zašel jsem na kafe, bagel a cigáro. Když jsem se vrátil (stále ještě 5 minut do otevření odbavovacích přepážek), čekala mě fronta jak v Ukrajině na maso. Fronta vedoucí k zavřeným přepážkám. Zaklel jsem, zařadil se a zasedl na kufr.

Po asi půl hodině ve frontě s partou Angličanů, oblečených do modrých dresů se svítivě růžovými čísly, jmény a nápisem Prague 09, kteří se evidentně do ČR těšili (a dávali to všem hlasitě najevo), jsem opět pouze na občanku proklouzl odbavením a později i kontrolou dokladů.

Ještě že jsem byl na letišti tak brzo. Na letištích bývají obchody s parfémy a ani Manchesterské není výjimkou. Já jsem totiž přes vůně odborník. Nebo úchylák – vyberte si sami. Začal jsem testovat nejrůznější vůně, hlava se mi motala, já nakonec také, a v ten okamžik si mě odlapila obsluha.

„Mohu vám nějak pomoci?“ kdyby tak bylo kafe a čerstvý vzduch, pomyslel jsem si, ale nakonec vyjmenoval svoje oblíbené značky. Po třičtvrtě hodině krutého zážitku pro mě, kdy jsem nenašel novou voňavku, i pro obsluhu, která zjistila, že muži můžou rozeznávat různé vůně, jsem se z prodejny tryskem vypotácel, protože jsem zjistil, že už mám být u brány, která netuším, kde je.

Pak už jen úprk dlouhými chodbami s jezdícími chodníky, popadání dechu, zjištění, že nástup je o pár minut opožděn, vydýchání se a cesta domů… Ze sluncem zalitého Manchesteru rovnou na Ruzyňské letiště tou dobou v průtrži mračen a poryvech větru.

Už se těším na příště :-)