Zmatený cestovatel – Co žes to sežral?!?

Reportáže z cest zmateného cestovatele. Tentokrát o tom, jak jsem změnil názor na nejrůznější živočichy.

Jsem konzervativní všežravec. Teda ani né tak konzervativní, jako všežravec. Né že bych konzervativní nebýval, ale cestování mě změnilo. Všežravost zůstala. Ještě před pár lety jsem jedl všechno kromě koprové omáčky a čehokoliv, co není v ČR doma. Jednou jedinkrát jsem si objednal pizzu quattro stagioni, na které byla čtvrtina s mořskou havětí. A ochutnal… No co vám budu povídat, neměl jsem radost. Od té doby mě na mořskou havěť, a vůbec všechno exotické, chuť přešla.

A tak my muselo být pomoženo. Můj nejlepší kamarád, si objednal jako předkrm krevetový koktejl, a mně, který jsem zrovna nebyl u stolu, ho objednal taky. Vzhledem k tomu, že jsem vyznavačem zásady „Toho bohdá nebude, aby český Honza od stolu utíkal,“ pustil jsem se do boje. A co se nestalo? Krevetový koktejl mi rázem zachutnal. Pravda, když jsem pak poprvé dostal krevetový koktejl ozdobený krevetou nevyloupanou, hleděl jsem na opancéřovaného mimozemšťana s nedůvěrou. Nakonec, protože to byla kreveta mrňavá, jsem jí z krunýřku pomohl. Dnes už svlékám z dresu i krevetou královskou a tygří a jak mi šmakujou.

Ale pořád ještě jsem byl relativně nesmělý, co se týká testování dalších mořských potvor (kromě těch smažených gumiček do vlasů, kterým se říká kalamáry).

Až pak jedou se to zlomilo. Teda vlastně to bylo zlomeno. Kolegou z Anglie, se kterým jsem byl ten večer ubytován ve stejném hotelu v Belgii. Dohodli jsme se, že radši než trapně sedět u večeře každý v jiném koutě restaurace (nebo Belgie), sedneme si ke stolu jednomu. Když jsem ke stolu přicházel, už nadšeně poskakoval na židli (ani to, že Angličan projevuje emoce nekontrolovaně mě nevarovalo!)

„Začala sezóna mušlí, už jsem nám objednal! Dáme si pořádně do nosu!“ Potlačil jsem touhu mu do nosu dát a nesměle pípnul, že jsem je ještě nejedl (což nebyla pravda protože pizza quattro stagioni se mi vybavila okamžitě).
„Tys ještě nejedl mušle?“ řekl s intonací hodící se spíš k větě „Ty neznáš oheň?“ „Neboj, napravíme!“ Bal jsem se…

Před každým z nás přistál zavřený hrnec, který kolega otevíral snad ještě v době, kdy ho měl číšník v ruce. Já jeho entuziasmus nesdílel… Nesměle jsem odklopil pokličku a odér, který se spolu s párou vyvalil, mě zrovna nadšením nenaplnil… Uvnitř byly mušle (nevyloupané), petržel a voda. Chvilku trvalo, než jsem přišel na to, jak se dostat k poživatelné části. Nevím, jestli kolega dostal jinou várku, nebo jestli nikdy nejedl nic dobrého, ale já si teda tolik jako on nepochutnal a mušle si od té doby nedal. Na druhou stranu to mělo i své pozitivum: když je tohle poživatelné a udržím to v sobě, můžu už s klidem ochutnat cokoliv.

No a tak jsem začal ochutnávat. Většinou na doporučení někoho jiného. Řeknu vám, dát si ve Španělsku jako předkrm smažené celé chobotničky (velikosti jednohubek) a jako hlavní jídlo paellu s mořskými plody, nemůžu než doporučit dál. Stejně tak narazit na rybu, která by byla vysloveně nedobrá se mi ještě nepodařilo, a to je kolikrát objednávám bez toho, že bych věděl jak jejich název přeložit do češtiny nebo jestli je to ryba mořská či sladkovodní.

A tento týden jsem udělal krok zatím nejodvážnější. Přeřadil jsem šneka z kategorie „neužitečná havěť“ mezi „hospodářská zvířena vhodná k sežrání“. A to hned někam mezi kachnu a kuře (tím kuřetem rozhodně nemyslím pseudomaso prodávané pod obchodní značkou „kuře“ v KFC nebo u Macdonalda – myslím normální kuře, takříkajíc z masa a kostí). Pravda, na pohled nejsou šnečci bez ulity zrovna krásní a vytahovat je z ulity za pomocí párátka a vidličky je činnost náročná, nechutná a věřím, že u mnohých odpor vzbuzující, ale stojí to za to… Dokonce ani zbytky ulity chroupající mezi zuby vám radost zas až tak moc nepokazí. Ale jsou dobří...

A tak se už těším, co zase sežeru příště… Zatím to vypadá, že další na řadě jsou žáby a ústřice.