Írán / Den 0-1 / Darovanému jídlu na špenát nekoukej!

"Jet nebo nejet do Íránu? Neboj se a jeď! S velkou pravděpodobností to bude jedna z nejlepších cest v životě!" Čtyři Češi, čtyři krosny a první den a půl z naší čtrnácti denní cesty skrze Írán.

Den 0

29.září

Parta hic letí do Íránu.

Tak a je to tady zas! Ten smíšený pocit nervozity a radosti před novou cestou. Přesně dva roky od odletu do Kanady stojíme opět na letišti, tentokrát ještě s Domčou, Ondrou a čtyřmi stejnými oranžovými krosnami. Vyrážíme směr Írán. Reakce lidí na větu „Jedu do Íránu,“ byly vesměs vykulený, co tam jako budeme dělat!? Prý, že tam zuří válka a že nás tam zabijou. Odpovědí, že jsem si to googlil a že je to tam bezpečný, jsem příliš nikoho nepřesvědčil. Podobné reakce na jistotě moc nepřidaj, a tak červíček hlodá do poslední chvíle. Sedíme v letadle, teď už není cesty zpět. Nějak to dopadne, říkám si. Přestupujeme v Istanbulu na nějakém béčkovém letišti pro nízkonákladové společnosti nebo tak něco. Agi s Domčou si krátí dlouhou chvíli pozorováním kolemjdoucích lidí. Celkem dobrá zábava. Let z Istanbulu do Teheránu tři hodinky. V Teheránu přistáváme asi o půl třetí ráno. Předkládáme naše potvrzení o pojištění chlapíkovi za přepážkou, ten nás posílá k chlapíkovi, kterému dáváme pasy a ten nás posílá za třetím chlapíkem v pokladně, kterému platíme 70 éček za zprostředkování víz.

Den 1

30.září – Státní Íránský svátek – Tasua (smuteční oslavy mučednické smrti 3. Imáma Husejna) Všude zavřeno. (Skoro všude)

Teherán

Ty kráso, jsme tu! Írán. 30. září, rok 1396, tři hodiny ráno, Teherán. V letištní hale si to štrádujeme přímo do směnárny. Rázem jsou z nás milionáři, za 200 eur dostáváme něco málo přes 9 milionů riálů. Rozhodujeme se co dál. Zůstat v bezpečí letištní haly do svítání nebo jet do víru velkoměsta? Chvíli zkoušíme čekat, je to ale nuda. Metro ještě nejezdí, autobus těžko říct kam pojede, když je všechno v psané v perštině. Bereme taxik, snažíme se vysvětlit, že chceme do „city center“, čemuž nikdo z třech přihlížejících taxikářů nerozumí. Ukázali jsme adresu našeho hostelu, první nejisté smlouvání skončilo na milionu riálů. Nikdo z nás nemá ponětí, jestli je to hodně nebo málo. Sebe a krosny soukáme do něčeho, co vypadá jako taxík. Řidič ještě naposledy zamžourá na adresu hostelu, prohlásí něco ve stylu: „This is not center,“ my nad tím máváme rukou a s nechápavým pohledem vyrážíme vstříc nočnímu Teheránu. Přední náprava taxíku, při přejezdu retardérů, hrála ódu na skřípot, taxametr byl v hlubokém spánku na palubce a taxikář mlčel stejně jako jeho rádio. Po hodině monotónní jízdy nočním liduprázdným Teheránem se dostáváme do temné uličky. Vystoupíme, naházíme na sebe všechno, co nám patří, platíme taxikáři milion riálů. Na modrých vstupních vrátkách do hostelu svítí zvonek, ze slušnosti ho ve čtyři hodiny ráno nepoužijeme. Na hlavní ulici je to kousek, našli jsme mramorové schody s přístřeškem pod nějakou kancelářskou budovou.

Tady přečkáme následující hodiny do svítání. Leháme si, mramorová dlažba studí! Od naproti z pekárny nás pozoruje pan pekař v bílém. Čistíme si zuby jabkem, ta podlaha fakt studí. Pátá ranní, už se rozednívá, je na čase se posunout, stejně nikdo na té podlaze neusne. Koukáme do průvodce, pokusíme se vyrazit směr metro. Metrem bychom chtěli přejet na věhlasné teheránské tržiště Bazaar. Hned za prvním rohem narážíme na oranžovou venkovní posilovnu. Nic nás nemohlo v tu dobu nadchnout víc. Některé stroje jsou na neidentifikovatelné cviky. Ondra si dává pár shybů, Domča se točí na jakémsi točícím kolečku, Agi se rozhodla, že bude houpat nohama sem tam a já tu ranní rozcvičku v záchvatech smíchu fotím. Po rozcvičce se dostáváme na spleť hlavních silnic, narážíme na místního vojáka.

Ptám se: „Do you speak english?“ Voják trhaně: „Only little.“ Můj mozek začal složitě přemýšlet, jak bych se ho sakra zeptal, jak daleko je metro, když mi nebude rozumět! Přiskakuje Ondra…

Ondra jednoslovně, jednoduše a pro tu chvíli trefně vykřikne: „Subway?!“ Voják kouká nechápavě.

Ondra: „Underground?“ rukou naznačuje směr dolů.

Voják: „Metro? Hundret meters.“ A ukázal naším směrem. Kdo mohl tušit, že se v Íránu řekne metro, metro!

Máme metro! Jdeme po schodech dolů, procházíme chodbou, na zdech visí plakáty znázorňující nenávist ke Spojeným státům, válku v Sýrii, v Iráku a připomínající padlé vojáky. Přicházíme do prostoru s turnikety. Přistupujeme k paní za přepážkou.

Holky: „Do you speak English?“

Paní za přepážkou: „No English!“

Holky: „Ticket?“

Paní za přepážkou se na nás stále dívá nechápavým pohledem.

Holky: „Oukej, tak jinak… Bazaar?“

Paní za přepážkou pochopila, že se chceme přesunout z bodu A do bodu B a tiskne čtyři čtvercové lístky s QR kódem, platíme 10.000 riálů (cca 5kč) na osobu, lístky přikládáme na čtečku turniketu. Ocitáme se na nástupišti. Překvapuje nás, jak moderní a čisté teheránské metro je. Osm linek skrze celou patnáctimilionovou metropoli. Na nástupištích jsou rozdělena místa na čekání zvlášť pro muže, zvlášť pro ženy. Červené židličky a 90 % nástupiště patří mužům, žluté židličky a 10 % nástupiště patří ženám. V soupravách jsou taktéž oddíly pro muže a ženy, které jsou odděleny zábradlím a plexisklem.

Vystupujeme na místě, kde by podle všeho měl být ten Bazaar. Nikde ani noha, obchody zatažené roletami a uzamčené. Je přece svátek! Před mešitou, naproti přes ulici, se shromažďují ženy. Stovky dam zahalených v černých svátečních hábitech. Procházíme okolo, pozorujeme, co se děje. Naše oblečení a oranžové krosny působí mezi jejich černo-černým oblečením, jako pěst na oko. Lidé si prohlížejí nás, jako my je. Zastavujeme  naproti mešitě, koukáme na dav uprostřed ulice, ve spojení s jejich zpěvem linouc se z mešity, působí tajemně. Z davu se vynořuje jedna z dam a jde přímo k nám, v ruce nese mikrotenový pytlík se svátečním cukrovím. Přistupuje k nám a plynulou angličtinou nás vřele vítá v Íránu, dává nám ochutnat cukroví, ptá se odkud jsme a vysvětluje nám význam jejich svátečního dne. Její vřelé přivítání v nás vyvolalo absolutní dojetí, nic nás v tu chvíli nemohlo dostat víc. Naprosto nám tím bere jakýkoli pocit nejistoty. Mám slzy v očích. Hlavou mi proběhlo jen to, jak jsme všichni u nás krmený těma kecama o teroristech, nebezpečných zemích a lidech na blízkém východě a jak to všechno vesele házíme do jednoho pytle. Děkujeme jí, jsme jí vděční.

Přesouváme se na další „must see“ místo v Teheránu, jímž je Meydan de Azadi, na kterém stojí Azadi Tower, asi nejznámější monument Teheránu. Azadi Tower je směsice betonu, mramoru a modré mozaiky, které dohromady tvoří tento pomyslný vstup do Teheránu. Společně s horami a Milad Tower v pozadí je toto místo velmi fotogenické, ale jinak nuda. Je na čase zkusit pana domácího v hostelu, zda bychom už nemohli umýt a zregenerovat naše unavená, a zapáchající těla.

Úspěch! Máme postele! Zouváme se ze sandálů, to nechceš! Hostel je čistý, moderní a ryze mezinárodní. Rychlá sprcha a postel! Vrchol blaha. Okamžitě usínáme. Je něco okolo jedenácté dopoledne.

Po probuzení se Ondra ujímá role průvodce zájezdu a vyrážíme do odpoledního Teheránu. Procházíme drobnými uličkami i hlavními ulicemi. Máme namířeno do zahrad Qasr, jenž v minulosti sloužili jako vězení. Cestou míjíme sváteční modlitby a ceremonie doprovázené hlasitým zpěvem a máváním obrovskými černými a červenými prapory. Všude a všichni popíjejí černý čaj. My si kupujeme chleba a miniatury koblih, abychom zahnali největší hlad. Z ničeho nic dostáváme mléko od kolemjdoucího a už jsme v zahradách Qasr. Oáza klidu. Odpočíváme. Při zpáteční cestě ochutnáváme místní nealko pivo. Kolemjdoucí starší paní se na nás tak hezky zadívá, chytá nás za ruce a snaží se nám něco velmi mile říct, ale bohužel v perštině. Asi o blok dál narážíme na muže (asi 50 let) a ten nám plynulou angličtinou říká: „Přijeli jste do Íránu ve velmi specifickém období, v období našeho státního svátku a rád bych Vás pozval k nám domů na večeři. Pokud byste měli chvíli, rád Vás pohostím.“

Zíráme s otevřenou papulou, do jakého mírumilovného světa jsme dorazili, děkujeme a říkáme, že možná přijdeme, ale pokračujeme dál. Po chvíli jsme se vzpamatovali, Ondru nabídka zaujala a rád by se vrátil, ale už nám to přijde hloupé. Vracíme se zpět do hostelu. Ptáme se pana domácího, jestli neví o nějaké restauraci v okolí, která by měla otevřeno i ve svátek. Prý máme zkusit o dva bloky výš a na hlavní vpravo. Žádnou otevřenou restauraci nebo fast-food se nám ale nepodařilo najít. Agi se jde zeptat lidí postávajících na kraji chodníku, zda by nám nemohli poradit.

Mává na nás, ať jdeme. Pán, kterého se zeptala, nás zve k sobě, což byl vchod na tomtéž chodníku hned naproti. Vcházíme a vítá nás celá početná rodina, těch lidí tam bylo snad dvacet. Pán, co nás pozval, shromažďuje židle. Dokonce bere židli i dědovi jen abychom si mohli sednout my. Je nám trapně, ale nebráníme se tomu, nechceme urazit. Než se rozkoukáme, máme v ruce horké kakao v kelímku. Dostáváme plastové krabičky s jídlem. Jeden z těch chlapíků nám přišel říct, že pro něj to je veliká pochoutka a ať si necháme chutnat. Dva druhy rýže a maso smíchané s něčím, co vypadá jako špenát. Ušlo to, darovanému jídlu na špenát nekoukej. Pomalu se rozkoukáváme. Všichni kolem nás chodí a baví se s námi. Sedíme na vybetonovaném „prostranství“ nebo zahradě 8x5 metrů. Přímo před námi se houpe ovce pověšená na trámu, stažená z kůže( s velikým análním otvorem do tvaru O, který jakoby na nás neustále zíral.) V pozadí pánové porcují pravděpodobně další ovci, o kousek dál jsou dvě modlitební místnosti. Nedojedené jídlo v krabičkách nám děda, který přišel kvůli nám o židli, dává do igelitového pytle, abychom si ho mohli odnést s sebou.

Jeden z mužů se nás ujal, říká, že je psycholog a mluví celkem dobře anglicky, zve nás do modlitební místnosti. Nedá se to odmítnout. Černé látkové stěny doplněné ozdobnými látkami s nápisy v perštině, naproti vchodu natažený velký plakát zobrazující kopuli mešity a sedm mužských portrétů. Jsou to prý padlí vojáci a generálové ve válce v Sýrii. Byla jim uříznuta hlava. Uctívají je, modlí se za ně. Dostáváme čaj, usedáme na koberce. Psycholog se ptá, jak se jmenujeme, odkud jsme a na konec, kolik je nám let. Podle věku nám rozdal dary. Ondra, jakožto nejstarší, dostal šálu, já dostal čelenku, Agi náramek a Domča látkové srdce s nápisem.

Poté se musela Agi s Domčou přesunout do vedlejší modlitební místnosti pro ženy. Po chvíli nás s Ondrou opouští psycholog a další muži, kteří se s námi přišli seznámit. Přichází dva kluci přibližně stejně staří jako my. Bavíme se o fotbale, oni nám jmenují hráče české reprezentace, dost možná jich znají víc než my, oba dva to jsou „ajťáci“. Všechno to jsou hrozně fajn lidi. Pomalu se zvedáme k odchodu a ptáme se psychologa, co jsme dlužni za jejich neuvěřitelnou pohostinnost. Odpovídá, že od nás nechce nic, byli jsme jeho hosté a on si nás váží. Zveme ho tedy k nám do Prahy a dáváme si na sebe kontakty. Loučíme se, fotíme se, dostáváme ten igeliťák s jídlem a odcházíme. Nemůžeme uvěřit, co jsme právě zažili. Jsme dojatí a zároveň máme záchvaty euforie a smíchu. Říkáme si, jak strašně nebezpečná země je ten Írán. Po návratu na hostel si sdělujeme zážitky za poslední den a půl, a ještě jednou se všemu smějeme a nemůžeme uvěřit, že se to opravdu stalo. Děkujeme Íránu za skvělé přijetí a dobrou.