Vezměte „svého“ Bushe na procházku!

Umění odejít patří k nejtěžším disciplinám. Jen málokomu se ji podaří důstojně zvládnout, s grácií změnit zaměstnání, či se bez zahořklosti odebrat do důchodu. Zvlášť tvrdošíjně lpějí na vysezené židli a jim propůjčené funkci politici, komunálními a regionálními počínaje, až po ty, kteří s Ludvíkem XIV. pyšně sdělují svému obrazu v zrcadle: „Stát, to jsem já!“

Ale i mezi nimi existují světlé výjimky. Kupodivu k nim patří bývalý a během osmiletého pobytu v Bílém domě často proklínaný, nenáviděný a zesměšňovaný americký prezident George W. Bush. Z úřadu odešel před zhruba dvěma roky a od té doby není o někdejším nejmocnějším muži planety vůbec slyšet. Neangažuje se v nejrůznějších výborech, nepořádá přednášková turné a zahraniční diplomatické mise, jejichž smyslem je především vlastní zviditelnění, jako jeho předchůdce v úřadě Bill Clinton, ani neoblažuje veřejnost svými „geniálními“ postřehy na Facebooku. Vede poklidný život penzisty v poněkud ospalém Dallasu. Na pokusy novinářů vyrazit z něho interview, odpovídá podrážděně: „Dejte mi pokoj, žádný politický comeback nechystám!“ Prý raději dává přednost osamělým procházkám s psíkem Barneyem, jenž s ním pobýval už na nejprestižnější adrese světa – washingtonské Pennsylvania Avenue.

Právě jemu prý vděčí za to, že dokázal zvládnout umění důstojně a se ctí odejít takříkajíc na vejminek. „Bylo to deset dní poté, co jsem předal otěže státu Baracku Obamovi,“ vzpomíná. Tehdy byl plným sebelítosti, stýskalo se mu po prezidentském letadle, naleštěných limuzínách, štábu pochlebovačů, kteří ho obklopovali… „Abych nějak zabil čas, vydal jsem se s Barneyem na vodítku na procházku do parku,“ pokračuje. „A náhle jsem se přistihl, jak vůbec poprvé v dospělém věku držím v ruce plastový pytlík a přičinlivě do něj uklízím za zvědavého přihlížení kolemjdoucích psí exkrementy.“ Údajně si současně uvědomil, že i bývalá hlava nejmocnější země světa je jen obyčejný člověk.

A tak mě napadlo: možná by si naši politici, zejména ti, co se snaží udržet na výsluní uzavíráním spekulativních koalicí, bratříčkováním s kontroverzními lobbisty a v neposlední řadě stranickým turismem, měli občas vyjít sami, bez ochranky a podlézavého„podržtašky“, s psíkem na vodítku mezi lidi. Třeba by při dodržování příslušné městské, respektive obecní vyhlášky o povinnostech majitelů čtyřnohých miláčků přehodnotili svůj význam a velikost. Zřejmě by to pro ně byla nejen poučná, ale i potřebná lekce.