Pro blaho MUDr. Engela rozbiju i prasátko

Válka nervů eskaluje. Od okamžiku, kdy se stalo veřejným tajemstvím, že prvotní odhodlání řadových stoupenců hnutí exodus-exitus vyprchalo, a nejen množství „svedených“ lékařů v tichosti bere své výpovědi zpět, ale navíc se řadě nemocnic do vypsaných konkursů na místa, která se k 1. březnu uvolní, hlásí nejen zahraniční, ale i tuzemští zájemci, ztrácí zprvu sebejistý vůdce rebelie Martin Engel půdu pod nohama. A jak se na bosse odborového svazu sluší, snaží se ji znovu získat stupňováním výhrůžek na adresu rukojmích - pardon, chtěl jsem říci všech občanů České republiky.

Těsně před vypuknutím prvního letošního víkendu totiž vypustil z úst: „Počet výpovědí bude stoupat. Nyní jich je 3800. Do konce ledna by to mohlo být o několik set, možná i tisíc a více,“ pohrozil na tiskové konferenci. K smělému výroku ho možná inspirovalo nedávné stopáté výročí narození (3. ledna 1906) celosvětově prvního „průkopníka socialistické práce“ Alexeje Stachanova, který (připomínám pro ty mladší) v noci na 31. srpna 1935 narubal čtrnáctkrát víc uhlí, než předpisovaly horníkům beztak neúnosně tvrdé normy v sovětských dolech. Ostatně, co kdysi „dokázal“ obyčejný mužský se sbíječkou, zvládne přece lékař a odborář takříkajíc levou rukou. Jen se tak trochu bojím, aby nám za několik týdnů neoznámil, že výpověď už podalo více než 200 či 300 procent všech členů Lékařské komory, tedy organizace, v níž dnes musejí být bez výjimky registrováni (podobně jako za Husákova režimu v Československém svazu novinářů všichni tvůrčí zaměstnanci médii), všichni ti, kteří chtějí vykonávat medicínskou praxi.

S jeho slovy souznělo na páteční tiskové konferenci i prohlášení „tváře kampaně Děkujeme, odcházíme“ Pavla Vávry, lékaře z Vysočiny. Podle něj se lékaři v řadě nemocnic setkali s nátlakem, zastrašováním a uplácením. Do jaké míry lze jeho slova brát vážně, ať posoudí každý sám. Mně osobně stačí, že v jednom interview přiznal, že „aby zabezpečil rodinu“, musí vedle povolání nemocničního lékaře vykonávat další tři zaměstnání. Den má jen čtyřiadvacet hodin, a i kdyby jen každému z „vedlejšáku“ věnoval v průměru čtyři z nich, zůstane mu na spánek potřebný k regeneraci sil pouhých 240 minut. A tak se ptám: „Zbývá mu vůbec čas na sebevzdělávání, přesněji na četbu odborné literatury, ke kreativnímu zamyšlení nad možnostmi, jak ve vlastní nemocniční praxi aplikovat výsledky nejnovějších bádání v oboru, ve kterém pracuje?“ Možná je to hlavní důvod, proč patří k „podhodnoceným“ doktorům v provinční nemocnici a nikoli ke hvězdám na některé české klinice, jež se pyšní světovou pověstí?!

Ostatně, to zřejmě si uvědomuje i šéf Lékařského odborového klubu Martin Engel. Tuší, že o doktory se spoustou vedlejších zaměstnání a bez odborných znalostí na současné úrovni nebude v zahraničí zájem. Proč by jinak vyzýval na zmíněné tiskové konferenci ke sbírce na pomoc lékařům, kteří již podali výpověď, a protože zřejmě neuspějí v připravovaných konkursech, jen rozšíří řady nezaměstnaných? Přispět na ni mohou nejen kolegové lékaři (z řad těch, co nepodlehli odborářskému nátlaku), ale i sympatizanti z řad veřejnosti.

A tak si kladu otázku: Mám rozbít prasátko, v němž už déle než čtyřicet let schraňuji neplatné mince (včetně těch, které pozbyly směnnou hodnotu po pádu Berlínské zdi, či po zavedení eura ve většině západoevropských států), abych přispěl na přežití socialistického modelu zdravotnictví, v němž se slovo „lékař“ rýmovalo s pojmem „údržbář“, a abych oblažil dr. Engela. Nebo se prostě zatvrdit. Podle vzoru německy hovořícího novinářského kolegy, který kauzu exodus-exitus sleduje a svěřil se mi: „První, co po návratu domů udělám, že si u své zdravotní pojišťovny vymíním, že v případě onemocnění, mě nesmí ošetřovat novoexulant z Česka. Bojím se totiž, že nejdříve se zeptá nadřízených: „A kolik mi to vynese? A teprve potom ho začnu zajímat.“