Vypnutý mikrofon poslance Urbana aneb jen tak dál

Sněmovna opět hlasovala o nedůvěře vládě. Vláda se opět podle očekávání udržela a já si říkám, zda projednávání vyslovení nedůvěry mělo jiný význam než zbytečné žvanění z obou stran barikády.

Již podruhé stála vláda Mirka Topolánka proti hrozbě vyslovení nedůvěry. Již podruhé se očekávalo, že vláda hlasování ustojí, již podruhé hlasování ustála. Kdo ale debatu a hlasování neustál je český občan.

Česká politická kultura je v krizi, na to jsme koneckonců zvyklí. O Mirku Topolánkovi a jeho valašském způsobu řízení kabinetu nemá smysl dlouze hovořit, neboť se jedná o věc hojně propíranou a probíranou médii. Svou roli ale absolutně nezvládá ani opozice.

Například interpelace na premiéra a členy vlády. Ty samozřejmě degraduje už systém, jak jsou nastavené. Okamžiky, kdy premiéra interpelují vlastní poslanci tím stylem, aby mu ulevili a ubrali trochu z času, jsou nesmírně trapné a ubohé. Nutno říct, že s touto strategií začala již ČSSD. Velkotovárník a železničář Stanislav by mohl vyprávět. Nicméně ani opozice nedokáže svých interpelací využít. A tak obyčejný občan se o interpelacích dozví až poté, kdy premiér na někoho vztyčil tu či onu část těla nebo ho vykázal do více či méně patřičných míst.

Hlasování o nedůvěře vlády by podle mne mělo být zásadním nástrojem nejen opozice, ale sněmovny jako celku ve chvíli, kdy vláda z nějakého konkrétního a vážného důvodu ztratí důvěru sněmovny (ne opozice-ukažte mi vládu, která má důvěru opozice...). Okamžik, kdy představitel dělnické inteligence Vítězslav Jandák vládě vzkáže, že to prostě dělá blbě, je smutným důkazem úrovně naší sněmovny a obzvláště některých poslanců (a jakkoliv tomu nemohu uvěřit bývalých ministrů).

S trochou nadsázky mohu říct, že nejsmysluplnějším okamžikem jednání bylo vypnutí mikrofonu poslance Urbana řídící schůze, místopředsedkyní Němcovou. V úterý a ve středu se ve směnovně mikrofony nemusely vůbec zapínat a to napříč politickými stranami.