Nanebevzetí Václava Havla

Minulý týden jsem navštívil projekci filmu Pavla Kouteckého a Miroslava Janeka Občan Havel. Byl to zvláštní film o zvláštním prezidentovi.

Myslím, že není úplně náhodou, že film vešel do kin takto těsně před prezidentskou volbou. Úřad prezidenta teď koneckonců zaměstnává pera novinářů a hlavy mnohých občanů.

Jak jsem se zmínil, je to poněkud zvláštní film. Ne každý prezident se nechá v průběhu mnoha let natáčet ve zcela různých momentech svého prezidentského (ale nejen prezidentského) života. Václav Havel toto učinil a není to divné, Havel nebyl životním politikem, tak jak tomu dnes u mnoha veřejných činitelů je, ale také umělcem otevřeným neobvyklým nápadům.

Film z prezidentské kuchyně, jak láká reklamní slogan, opravdu přitahuje pozornost diváků. Nejen proto, že osobnost Václava Havla je zkrátka málokomu lhostejná, ať už ho obdivuje, či nenávidí, ale také proto, že spoustu lidí láká podívat se tak trochu do zákulisí politiky. Jak hluboko autoři a prezident Havel diváka pustili, to je samozřejmě otázka.

Divák vidí samotné budování prezidentského úřadu v začátcích České republiky. Vidí prezidenta chodícího ve svetru mezi lidmi. Vidí také část důležitých jednání, např. po volbách v roce 1996. Vidí občasnou Havlovu nerozhodnost a váhání a především vidí všudypřítomný Havlův smysl pro humor, který občas zůstává poněkud schovaný za občasným kladením otázek morálky, někdy až poučováním. Co se také otevřeně odhaluje, je věc, o které samozřejmě všichni věděli a ví a to o vztahu Václava Havla s Václavem Klausem. O vztahu dvou lidí, kteří měli a mají naprosto rozdílné životní názory a kteří oba když mohou, do toho druhého šťouchnou. Divák také sleduje Václava Havla a jeho ženy a s tím souvisí i navýsost dojemné scény po smrti paní Olgy Havlové. Film také připomíná mnoho tváří bývalých politiků, připomíná různé roky a jejich atmosféru. Připomíná také smutný fakt, že v českém parlamentu kdysi zasedala sebranka s označením SPR-RSČ.

Občan Havel je zajímavý a dobrý film. Film, který se sice nebude líbit Havlovým odpůrcům a který pravděpodobně nepřináší nic moc nového o prezidentu, film, který nerozbíjí určitý Havlův mýtus a možná vytváří mýtus poněkud nový. Koneckonců ani mýty o Masarykovi se nikdo příliš nesnaží bořit a snad je to tak správně. Tato mramorizace Václava Havla je logická a správná. Ačkoliv tento muž udělal bezesporu mnoho chyb a lze s ním v mnohém nesouhlasit, právem se jednou stane legendou, pokud jí již není (a veřím, že pro mnoho lidí již nyní je).