Mušle v kameni

Máte nějaké místo, kam se pravidelně a rádi vracíte? Já ano. Už od mala jezdím na dětský tábor, dříve jako dítě, nyní jako vedoucí. Člověk by neřekl, jak se čtrnáct dní v roce zapíše do lidské duše.

Na dětské tábory mě přivedli rodiče. Táta i máma jezdili (a táta dosud jezdí) jako vedoucí a pro mě byl tábor zkrátka samozřejmost. Vlastně mě nikdy nenapadlo tam nejet.

Letos jsem byl už po šestnácté. Stále na tom jednom místě - v krajině, před kterou se skláním a pro kterou by stálo za to psát básnické sbírky. Český ráj je nejhezčí místo na světě - nebo minimálně v mojí duši.

Mým malým osobním symbolem tábora je otisk mušle v pískovcovém kameni v areálu tábora. Tento pozůstatek dob pravěkých jsem objevil (sám pro sebe, objevil ho samozřejmě již někdo přede mnou) v pěti letech. Je to už patnáct let. Každý rok se na něj dívám a objevuji v sobě bezbřehou míru nostalgie a sebedojímání. A to si o sobě občas myslím, že jsem necitelný.

Vždycky vzpomínám na lidi, které jsem potkal. Myslím na všechny vedoucí a praktikantky, které jsem jako malý chlapeček miloval a rval jsem se s ostatními o to překrásné právo držet je při výletech za ruce. Vzpomínám na dívky z nejstarších oddílů, které byly tak krásné a já jsem je ještě jako prcek obdivoval a ony si mě občas i pamatovaly, protože "jeho táta je ten hlavní vedoucí". Říkám si, kde je konec všem těm klukům, se kterými jsem bydlel v chatce a hádal jsem se o malichernosti. Ptám se, kde hledat pána, který prodával plastové vojáčky.

Na táborech člověk potká spoustu lidí. Krásných i méně krásných, milých i méně milých. Ještě větší spoustu jich ale zapomene. Mnozí si to snad i zaslouží.

Odnesl jsem si z táborů mnoho zážitků a především obrovskou spoustu pocitů. Nezapomenu na chvíli, kdy jsem se poprvé dostal do nejstaršího oddílu a ubytoval se ve spodní řadě stanů, která byla mým osobním symbolem táborové dospělosti.

Jako vedoucí jsem poznal a dále poznávám sílu odpovědnosti. Mám tu čest seznamovat se opět se skvělými dětmi a mám možnost nakoukávat do kuchyně přípravy celotáborových her a skrytě skládat poklony jejich autorům, jejich nezměrné kreativitě a talentu, vlastnostem, které já postrádám a tiše i laskavě závidím.

Tábory mají smysl i dnes ve dvacátém prvním století, protože i tábory formují člověka. Těch čtrnáct dní v roce ovlivní člověka možná víc než těch zbylých tři sta padesát jedna. Zanechají v člověku dojmy, pocity, lásky i zklamání, nová přátelství a udržují i určitou kontinuitu. Pro mě je tábor pevný, opakující se bod v lince mého života. Bod. do kterého se vracím rád. A vždycky se znovu podívám na mušli v kameni... Příště snad už po sedmnácté.