Euroshit?

Evropská unie se neustále "reformuje" a mění k "lepšímu". Faktem ale zůstává, že Brusel svojí strnulostí, neochotou cokoliv měnit a povýšeným pohledem na cokoliv neevropského znechucuje i ty nejoddanější euroidealisty. Mimo jiné mě.

Myšlenka evropského sjednocování mě vždycky fascinovala. Budování Evropské unie jako společenství demokratických evropských států, které se budou navzájem obohacovat ekonomicky i kulturně mi přišlo jako smysluplný proces a jako jediné možné vyústění běhu dějin evropského kontinentu. Evropská unie měla být postavena na evropských hodnotách, na demokracii, na jednotě v rozmanitosti.

Evropská unie stojí především na dvou hodnotách. Na neochotě cokoliv měnit, která sílí s každým voláním po reformě a na samolibé povýšenosti k ostatnímu světu.

Jakkoliv nejsem ekonomicky vzdělán, přijde mi tragické, pokud Evropská unie věnuje skoro polovinu svého rozpočtu na zemědělské dotace. Sice si dokáži představit traktory obestavěné francouzské silnice, ještě větší křik už tak vykřičených Poláků a pláč všech ostatních zemědělců (kteří by ovšem plakali tak jako tak, protože on se důvod vždycky najde), ale současný stav opravdu neodpovídá realitě 21. století. Dokud nebude EU dávat více peněz na vzdělání, výzkum a vědu, nebude moci konkurovat USA ani rostoucím asijským tygrům. A to se mi všichni Evropané můžeme utěšovat, že Američané jsou hloupí a Asiaté malí a šikmoocí, ale přiznejme si, že právě tato nadutost staví Evropu do ekonomického pozadí.

Strukturální změny v EU jsou nezbytně nutné. Není třeba vytvořit evropský superstát (protože to by v současnosti ani nebylo možné), ale jde především o to vytvořit fungující a rychle se rozhodující instituce. Zatím však jsou evropské instituce na míle vzdálené běžným občanům a člověk jen kroutí hlavou nad létajícím cirkusem Evropským parlamentem. Evropští poslanci chovají minimální důvěru, v horším případě je ani člověk nezná.

Co je tragickým momentem, je neúcta EU k lidským právům. Z ekonomických důvodů se bojí upozorňovat na porušování lidských práv v Číně i v dalších částech světa. Při české aktivitě při kritizování porušování lidských práv na Kubě je slyšet zívání. Jediným světlým okamžikem byla návštěva Angely Merkelové v Číně, kde prokázala značnou odvahu, kdy zcela otevřeně poukázala na problémy, o kterých sice neoficiálně všichni říkají, že jsou, ale otevřeně se těchto témat každý bojí (ačkoliv Václav Klaus Číňanům jistě "své řekl"...to si dovedeme představit). EU se sice jednotně a oprávněně postavila proti americkému porušování lidských práv na Guantanámu, ale obávám se, že to bylo pouze proto, že se jednalo o Američany. Naopak Castro, Lukašenko nebo Putin už Evropě zas tak moc nevadí.

Evropská unie byla velikým příslibem do budoucna. Mnozí lidé, mě nevyjímaje, k ní velmi naivně vzhlíželo jako k daru z nebes. Nicméně dnes již většina lidí vidí, že ten dar z nebes je spíše líným molochem, kterému nejvíce vyhovuje lenost, nepohyblivost a vlastní obrovitost.

Mnoho lidí tak dnes již s naprostou vážností poslouchá euronegace Václava Klause nebo bratrů Kaczynských. Ovšem ani Klaus ani představitelé polského "kačerismu" nenabízejí nějaký posun EU.

Evropská unie by potřebovala nový impuls. Potřebovala by aktivní lidi a politiky, kteří budou evropskému projektu věřit, ale kteří budou zároveň schopní reflexe. Politiky, kteří by řekli, že vznešená Evropa již není tak vznešená. Příslibem by mohla být Angela Merkelová nebo Nicolas Sarkozy. Otázkou ale je, zda pár lidí, byť vysoce postavených, něco zmůže v boji s obrovským úřednickým aparátem, jehož jediným cílem je být pomalejší a pomalejší, aby se mohl stále více zvětšovat.