Kapitán Narcis a jeho obří plavidlo

Nemohu a ani nechci hodnotit povahu osobnosti Francesca Schettina na základě pár fotografií v médiích. Opálený ital v nejlepších letech s řídnoucími černými kadeřemi na hlavě a pěstěnou pletí však během pár dnů vyřkl tolik věcí, že si troufnu napsat pár řádků, co si o nehodě ve Středozemním moři myslím.

Luxusní hotel plovoucí na mořské hladině je podobným symbolem dekadence naší civilizace v zuřící ekonomické a morální krizi jako Titanic v době před první světovou válkou. Možná proto dostává tolik publicity. Rozdíl je pouze v tom, že Costa Concordia ztroskotala v milosrdné blízkosti pobřeží na celkem klidném moři.

Každá plující loď má svého kapitána. Titanic pod vedením kapitána Edwarda J. Smithe plul téměř na plný výkon i v ledovcové oblasti, s největší pravděpodobností proto, aby porazil konkurenci v době plavby mezi Amerikou a Evropou. Cíl malicherný v porovnání s katastrofou, kterou to vyvolalo.

Daleko malichernější důvod stojí za katastrofou Costa Concordia, kdy chtěl kapitán v těsné blízkosti ostrova pozdravit svého známého (nebo udělat dojem na svoji společnici).  Následný útěk mezi prvními, lhaní při komunikaci s pobřežní stráží, odjezd taxíkem a skrývání se u maminky ukazuje, že dotyčný by snad neměl mít ani řidičský průkaz na auto.

V životě může nastat mnoho situací. Zničíme si pracovní nebo osobní život, ublížíme svému okolí. Lidské (a hlavně své vlastní) hlouposti neutečeme. Pokud má však jeden člověk odpovědnost za tisíce životů, jsou zde jiné parametry hodnocení.

Ono to totiž vypadá, že majitel lodi si na tento post vybral člověka na reprezentaci než pro plnění odpovědné práce. A pro kapitána Schettina byla loď spíš prodlouženým přirozením, ne svěřeným výrobním prostředkem.

Zbývá jen doufat, že podobní Franciscové neřídí třeba dopravní letadla nebo atomové elektrárny.