Ukrajinské slzy

Válka na Ukrajině nám zevšedněla. Od monstrózní olympiády v Soči se zkrátka cosi zvrtlo a šance na blízký mír se limitně blíží nule.

Na začátek se přiznám, ač to je zřejmé z mých předchozích příspěvků, že takzvaným povstalcům nevěřím. Je mi jasné, že svět není černobílý, ale z poslední doby mě dostal komentář samozvaného šéfa těchto lidí, který prohlásil, že letiště v Doněcku bylo plné mrtvých žoldáků NATO. To byla opravdu pěkná věta při pomyšlení na to, že v řadách jeho lidí naprosto převládají najatí veterání z mnoha předchozích válek. Naprosto nevěřím tomu, že například úředník na stavebním úřadě někde na Donbase vzal zbraň a šel bránit svoji zem. Pokud tomu tak přece-jen bylo a dostal se na dostřel, už dávno není na tomto světě. 

Je zvláštní, že všude v postSSSR prostoru, kde se lidé rozhodnou, že chtějí patřit k Evropě, se vyrojí "demokraticky" 99% zvolení dobrodějové. A argumenty o "vrazích z Wall Streetu" tomu nasadí zvláštní korunu s pachutí dob, kdy jsme se bratřili se zemí, kde zítra již znamenalo včera.

Ale o tom tolik psát nechci, počítám se mezi eurooptimisty, křesťany, věřím v západní civilizaci, demokratické principy, na to, že každý může říct svůj názor a že toto právo budu bránit do posledního dechu.

Dnes jsem viděl na internetu fotografie některých mrtvých z Mariupolu. Shodou okolností jsem na ně překlikl z článku o tom, jak jsme dobří v péči o nedonošené děti. Pohled na mrtvého kluka, který leží v rakvi, jakoby spal, vedle něj leží plyšový pes, mě donutil k odbočení ze starostí všedního, mírového dne a já si uvědomil, jak se náš současný svět stává čím dál víc absurdnějším.

Zbraň naprosto nezajímá, na které straně jsi. Žiješ si svůj obyčejný život v obyčejném městě a najednou je všechno pryč. Lidská práva, hodnota lidského života se rozplynou a nejhorší na tom je, že my, v pohodlí svých domů, bytů, kanceláři si na válku, stejně jako byla válka v Jugoslávii, zvykneme. 

Tato absurdní situace je z naší mysli vytěsňována, ale při každém shlédnutí zpráv se vrací jak bumerang.

Ano, mnoho mrtvých má na svědomí i ukrajinská branná moc, či dobrovolnické prapory v jiných částech této zkoušené části Evropy na východě, ale nemělo by se agendou všech demokraticky zvolených politiků stát to, aby přestali umírat civilisté? Aby došlo k dohodě, která se plní, nikoliv porušuje? 

Mrtví (a co hůř, mrtvé děti) žalují o tom, jak jsme neschopní, zaslepení, sobečtí jak na západě, tak na východě.

Na závěr chci poděkovat všem, co nerezignovali a snaží se, beze zbraní, pomáhat všem potřebným, kteří se ocitli uprostřed nelogické, násilné výměny názorů na to, kdo má v této části světa většího pinďoura.